1. Rackové létali nízko nad řekou a labutě se o překot hrnuly z kalné vody na rozbahněný břeh za kousky rohlíku, co jim tam naházel. Oklepal si drobky z kalhot, posadil se na schod a zapálil si cigaretu.
V obvyklý čas na obvyklém místě.
V šest večer pod sochou Osvoboditele.
Vítej samoto!
2. Vážím si života, řekla a nadechla se.
3. K čemu to?
Svědek se zpil na plech a zval všechny na křtiny. Pes mu olizoval tvář a smál se. Bylo jaro. A bylo horko. Svědek se převrátil na bok. Psovi lehl na přední packy, pes zakníkal, vytrhl se zoufale a zmizel někde za domem.
Svědek usnul.
Nevěsta byla krásná.
Bylo horko.
Bylo jaro.
4. Moc toho nenaspal. Přišel po půlnoci a nemohl zabrat. Hlava plná výčitek a pochybností. Vzbudil se dřív, než zazvonil budík. Nechal ho zvonit, věděl, že přestane. Až pak se pomalu zvedl z postele a šel se opláchnout. Nemusel se oblíkat, lehnul si tak, jak přišel. Jenom si sundal boty. Někdo dvakrát zazvonil. S kartáčkem mezi zuby šel do předsíně a dveřním průhledem nahlédl na chodbu. Nikdo nikde. Jen klapot podpatků na schodech.
Tramvaj v oblouku před podjezdem dvakrát cinkla.
Nestihnul to.
5. K čemu to?
Vztekle bouchnul pěstí do stolu. A zaplatil. A šel.
6. Vážím si života, řekla, když šla za ním. Na stole zůstaly dva prázdné půllitry a pár drobných. Hostinský dal vyleštěnou sklenku nahoru na polici a zapálil si cigaretu.
Cesta před hostincem se vlnila a líně stoupala do kopce.
Taková to byla nevěsta, řekl si hostinský pro sebe a uplivl si. A pak vzal hadr a utřel to. Co by tomu řekli hosti.
Už byl podzim.
7. Když vyšla ze sprchy, prosvitlo slunce skrz zažloutlé záclony. Sundala ručník z hlavy, vyždímala ho do dřezu a natočila si do otlučené sklenice vodu. Kohoutek chrčel a voda byla rezavá. To nevadí, řekla a usmála se.
To nevadí.
Zapálil si cigaretu a díval se jinam.
To nevadí.
Řekl.
Kohoutek chrčel.
Už bylo pozdě.
8. Tři hodiny ráno.
Zapřela se nohama o zeď a hodila ruce za hlavu: Život je fajn.
Život je fajn.
9. Matka mu dnes řekla: Na sestru dávej pozor.
Uvázala si kostkovaný šátek kolem hlavy, sundala zástěru a šla do sklepa pro brambory.
Uběhlo pár let.
Někdo hystericky vykřikoval: Dejte tomu psovi vodu.
Svět se s ním točil.
To nevadí.
Mumlal, když vrávoravě vstal.
Kreténi! Idioti!
Řval na ně a vztekle bouchal pěstí do stolu.
To nevadí. Trochu přebral, bratříček.
Řekla nevěsta.
A smála se.
Ženská z druhého patra znechuceně práskla okenicemi.
A šla do sprchy.
Dala si cigaretu.
A panáka.
Nějak to nevyšlo.
10. Skrz naši kůži prosvítá nebe.
Má barvu krve.
11. Já už musím jít, řekl a podíval se ke dveřím, už na mě čeká. Slíbil jsem to, nemůžu teď říct, že ne.
Rozumím, řekla smířeně a odsypala lžičku čaje do konvice.
Běž už, ať nečeká.
Venku se zvedal vítr a zvířený prach štípal do očí.
12. Vezměte nás s sebou, křičeli jeden přes druhého. A hrnuli se mu do auta.
Nemůžu, jsem pod vlivem. Sebrali by mi papíry.
To nevadí.
Fakt to nejde.
Ale pane svědek …
Dneska ne.
Tohle není jaro.
Řekl někdo.
A hodil psovi klacek. A pes běžel.
Všechno bylo v plamenech.
13. Hledal po kapsách drobné. V tom spěchu nevěděl, kam je nasypal. Klíčky od auta, prošlá sleva na zubní pastu, jízdenka na vlak obouchaná ze všech stran razítky, drobné nikde. Znovu sáhl do náprsní kapsy.
Bylo tam její zrcátko.
Na druhé straně telefonní číslo.
Drobné nikde.
14. Letos končím, vzdechl si hostinský a vyfoukl cigaretový kouř ke stropu. Ještě tuhle sezonu a konec. Na nájem mi to tady nedá. Vždyť ani zahrádku nemůžu pořádně otevřít. Do deseti a pak noční klid. To je mám snad vyhánět. To mi pak sem už vůbec nikdo nepřijde.
Sklenky na horní polici se matně leskly.
Otevřeným oknem do lokálu vlétl racek.
Začalo pršet.
15. Popálila si prsty, když zalévala čaj. Horká voda se vyhrnula přes okraj a po plášti konvice dotekla až k její dlani. Sykla bolestí, položila konvici na stůl a natáhla se pro mokrý ručník. S ovázanou rukou vyšla do patra a tiše hvízdla.
Nikdo neodpověděl.
Hvízdla ještě jednou, ale i to zůstalo bez odpovědi.
Bylo slyšet jen drnčení okenních tabulek.
Kolem domu projížděla vojenská kolona.
Na prstech jí naskákaly malé červené skvrny.
Pálily.
16. Máš zuby jako zajíc.
Řekla se smíchem, když dopila. A položila sklenici do dřezu. Na okraji zůstala otištěná rtěnka.
Kohoutek chrčel.
Ručník se svezl na zem.
Chceš? řekla se smíchem.
Kohoutek chrčel.
17. Svoje lidi znám.
Dám si ještě jedno.
Já taky, když už.
Já už musím jít.
To už říkáš tři hodiny.
Jak jedeš domů?
Aby ti nesebrali papíry.
Svoje lidi znám.
18. K čemu to?
Tramvaje cinkají a je jaro. Z druhého patra se nese zpěv. Nějaká ženská si falešně prozpěvuje operní árie. Asi z Aidy.
K čemu to?
Hostinský zívá a otírá prach ze sklenek z horní police za výčepem. Je mu horko a chce se mu spát. Včera, vlastně dneska zavíral ve tři ráno.
K čemu to?
Vztekle bouchneš pěstí do stolu. A zaplatíš. A jdeš.
K čemu to?
19. Dala si cigaretu.
A panáka.
Věděla, že věci nejdou tak, jak by měly.Věděla, že jen ztrácí čas, když neumí říct: Teď nebo nikdy.
Věděla to.
Pokolikáté už.
20. Skrz naše oči přivyklé noci se propalují sluneční paprsky.
Skrz naše oči slunce temně září.
21. Počkal, až vyjde na ulici. Pak dovřel vrata jatek a otevřel výpusť. Hustá černá kaše se vyvalila z rezavé roury a líně stékala do kanálu. Otřel si potřísněné ruce do zkrvavené zástěry a odplivl si.
Jeho dům už nebyl na zemi.
22. Běž už, ať nečeká. Ať nestojí sama venku. V dešti. Než se ztratí. Než si jí město vezme. Než budeš volat marně do ochraptění její jméno, než jí budeš zoufale hledat po nocích, v opuštěných halách na předměstí. Než bude pozdě.
Tak už běž. Neohlížej se a běž. Na nic nečekej.
Tohle je nebezpečná hra.
23. K čemu to, procedil mezi zuby a vztekle zadupal půlku cigarety do země. Labutě zvědavě naklonily hlavy.
Táhněte, křikl na ně.
Vyběhl schody.
Nahoře žilo město. Cinkaly tramvaje.
Táhněte! Táhněte všichni!
Křičel do davu.
A byl večer.
A bylo horko.
24. Na spáleništi rodného domu si hrají děti.
Slunce hřeje a hladí je po tvářích zmazaných od popela.
Hostinský a holič stojí na chodníku a kouří.
Jejich ruce jsou plné neklidu.
Hostinský a holič stojí na chodníku a mlčí.
Viděli plameny.
Dřív než ostatní.
Viděli svoje ruce.
Dřív než byl svět.
Slunce hřeje a hladí je po kůží vonící benzínem.
Jejich ruce jsou plné neklidu.
25. Nechce se mu vstávat.
Leží a kouří.
Venku je den, říká mu.
Neposlouchá ji.
Leží a kouří.
Když konečně vstane, už tam není.
26. Opřít se o zeď vyhřátou sluncem. Zaklonit hlavu a dívat se vzhůru do modrého nebe.
Opřít se a nechat všechno zmizet.
Dnes.
Zítra.
Jednou pro vždy.
Být opřený o zeď a nečekat na popravčí četu.
27. Bylo tam její zrcátko.
Na druhé straně telefonní číslo.
To dávám jenom tobě. A můžeš zavolat kdykoliv, řekla mu tenkrát na nábřeží, když ho vylovila z kabelky, když mu ho vtiskla do dlaně.
Když ti bude zle.
Když to nebudeš zvládat.
Vezmu to vždycky.
Dlouho jí neviděl.
Dlouho jí nevolal.
Ale nebude dělat problémy.
28. Bílí pávi se procházeli po zpustlé zámecké zahradě a vyhýbali se střepům v trávě. Díval se na ně. Přelezl zeď, aby je viděl. Aby tam byl dřív, než odletí. Než přijedou dobří přátelé ve velkých autech s tmavými skly, než ho do jednoho z nich zatáhnou. Než jednou provždy zmizí.
Za zdí žilo město. Cinkaly tramvaje.
V zapadajícím slunci zářila socha Osvoboditele.
29. Jakoby svět na chvíli otevřel náruč. Jakoby mu dobrý přítel pokynul, aby se nebál a šel, že most je pevný, že kalná voda se přes něj nepřelije.
Nemůže tomu uvěřit. Tolik dobra, tolik laskavosti …
Klepou se mu ruce. Nehty má okousané až do krve.
Špičkami bot rozrývá udusanou hlínu.
Plive krev.
Čeká, až to přejde.
30. Skrz naše ústa promlouvají andělé.
Pod jejich křídly hledáme ochranu.
31. V prázdném bytě zvoní telefon. Nakreslí kolem něj křídou kruh a počká až ztichne. Pak vezme nůž a přeřízne kabel. Mělo by to jít lehce. Ale jeho bolí i otevření očních víček a tak se s tím pere až neskutečně dlouho.
Dívá se na něj s opovržením. Má na něj vztek. Dřepí v tomhle špinavém bytě už tři dny a on se k ničemu nemá.
Akorát všude kreslí kruhy křídou. A chodí s nožem.
Naštve se a kopne ho do kotníku.
Je divoká, sykne si pro sebe a schová nůž do dlaně.
Ve vedlejší místnosti zvoní telefon.
Poslední v bytě.
Někdo hvízdá na chodbě.
32. Ta hudba je jako granát hozený do stáda ovcí, křičel ten chlapík s kozí bradkou.
Ale nikoho ta slova nepohoršovala.
Byla to pravda.
Vlastně ta hudba byla víc než to.
Ta hudba nás vevnitř trhala na kusy.
Tak byla dobrá.
33. Poprchá.
Studený vítr vymetá tmavé kouty v průjezdech
Poprchá.
Průvan práská dveřmi v patře.
To jí probudí.
Dopije studený čaj a jde se tam podívat.
Zavřela by je, ale dveře nemají kliku.
Nechá to být.
Kamery pod zrezavělými okapy tiše vrčí a skřípou.
Poprchá.
Tak zpívej.
34. Milenku nebo ženu věrnou. Tak už se rozhodni.
Sekla po něm slovy. A sebrala ručník ze země.
A najednou racek.
Byl v místnosti.
A pršelo.
Tomu nerozumíš.
Řekl. A schválně ta slova protahoval.
A popel se sypal na zem. A cigareta ještě hořela. A pití se matně lesklo ve sklenici.
Ale nahoře. V patře. V novém světě. Tam už byl jiný život.
A den.
A naděje.
35. Popovídej si o tom s tím tvým bohem. Ten na to má čas. Já nestíhám. Už musím letět. Popovídej si s ním. Má na to čas.
Zmizel dřív než dozněla jeho slova.
A pak se rozsvítilo město.
A přišla noc. Dlouhá studená noc.
36. Zpravidla to bývá muž malý vzrůstem. Někdy i malá žena. Najdou si něčí duši a někde v ní, v koutku, se tiše posadí. Někdy si zapálí cigaretu, někdy se jdou i projít. Ale ne daleko. Čtvrt cesty k obzoru a už se vrací zpátky.
A duše je šťastná, že není v ní tak prázdno.
Že je někdo s ní.
37. Jenom se v klidu opřít o zeď a plivat do mraků.
38. Co ty tady, zoufalče? Jednou ti to nestačilo?
Přeleštil si kapesníkem mosazné knoflíky na uniformě a navlékl si bílé rukavičky.
Tak jdeme na to. Vyber si místo. Dneska to bude naposled.
39. Svět nesahá dál než na tři dlaně. A nebe je míň než laciného vína v krabici.
Nemůžeš tomu uvěřit, ale je tomu tak.
Svět přejdeš jedním krokem. A nebe vypiješ jedním lokem.
Tak přestaň se bát a zpívej
Svět je dobrý přítel.
A nezapomeň nabít zbraň.
A připravit si jí pod polštář.
40. Skrz naše slova mlčíme.
Skrz naše sny bdíme.
41. Možná si někdo. Možná si něco i dokázal. Alespoň podle toho, co o sobě říkáš. Co si o sobě myslíš. A patří ti tohleto a támhleto. A máš všechno pod kontrolou. A na všechno máš lidi. Ale mě je to jedno.
Řekla a zapálila si cigaretu.
Poprchávalo.
A dům byl v plamenech.
Kohoutek chrčel.
42. Nemůžu přece za to, že věci nejdou tak, jak by měly jít, bránil se výčitkám, co se na něj sypaly zpod zakouřeného stropu.
Ale můžeš, můžeš, odpovídaly mu zdi sborem, ale můžeš, můžeš. A ozvěna jejich hlasů mu ta slova s posměchem otloukala o hlavu, až praskala mu lebka.
To se nedá vydržet, zavyl a bouchnul pěstí do stolu, to se už nedá vydržet. Popadl kabát, hodil drobné na stůl a vyběhl ven.
Přivítal ho Měsíc. Nesvítil, jenom tiše stál ve stínu kostela a díval se na něj prázdnýma očima jakoby chtěl něco říct.
Nečekal na jeho slova. Nepotřeboval je slyšet. Dávno už ta slova znal nazpaměť. Rychle se otočil a dal se znovu do běhu. Ale když zjistil, že ulice neubíhá dozadu jako dřív, ale běží s ním, zastavil se a udiveně se rozhlížel.
Bratře, oslovil ho Měsíc. Proč na mne nepočkáš?
Nevěděl, co na to říct , tak po něm hodil kamenem.
Bratře, proč mne tedy voláš, když se mnou nechceš mluvit, ptal se ho Měsíc. Kámen jím prošel, jakoby byl z vody. A v jeho hlase nebyla zloba pro to, co udělal, ale spíš laskavá lítost.
Nevím, co na to říct, vydechl zoufale. Měsíc se rozesmál a proměnil se ve velkého šedého vlka.
Pojď se mnou, přikázal mu.
Nemělo smysl odporovat.
Šel.
43. Ta dobrá žena ti řekla: Čeká tě štěstí.
Dáš jí pár drobných.
Šeptem řekneš dík.
A pak jdeš ulicí, deštěm, nocí a už víš, co tě čeká.
44. Jen klapot podpatků na schodech. A pak už jen ticho v domě, To jediné, co si z toho dne bude jednou pamatovat, je tohle ticho. Ticho odchodu. Ticho tak dobré a silné, že ho už nic nepřehluší, A když pak pojede v noci poslední tramvají z práce a tramvaj bude plná tmy a opileckých žvástů a hlavu bude mít v kleštích výčitek a pochybností, to ticho se vrátí. A on už bude vědět, že všechno je jen a jen jeho vina.
45. Máš odvahu? Tak si jí šetři.
Budeš odvahu potřebovat.
Protože tu řeku, co tě čeká tam dole, jinak nepřejdeš.
Protože tenhle život jinak nepřežiješ.
Protože jinak zůstaneš zbabělcem jako ti všichni před tebou.
Samé sliby, nic víc.
Máš tedy odvahu?
Tak skoč.
46. Jen na dva tři prsty hluboko pod rozpraskanou kůží polí je tady láva. Tekutá a žhavá láva. Dá se do ní ponořit, tak je hluboká, Ne, není to žert nějakých poťouchlých démonů, to ne, je to čirá pravda, je to tady a teď, snaží se jí přesvědčit a ukazuje na rudě žhnoucí prohlubně v poli. Odvrací hlavu, už stejně dávno ví, že to ani jeden z nich nepřežije. Nemá proto cenu něco říkat, nedá se to už stejně změnit. To ví a odvrací hlavu, kouše si ret, aby hrůzou nekřičela.
Lávy se pak dotkne jako první.
47. Věděl, že se něco začíná dít. Že začal lov. Podíval se před sebe. Ze zrcadel za barem na něj zíralo několik párů očí. Ale nebyly to už odrazy jeho pohledu. Ze zrcadel se na něj lačně přisávaly pohledy cizích očí a propalovaly se mu dovnitř. Skrz kůži a kosti
Co se to děje, vykřikl zoufale a chytil se desky stolu. Ale to ho už pohlcovaly plameny a dřív, než si to vůbec mohl uvědomit, jeho tělo se rozsypalo na popel.
Nad městem vyšel Měsíc a tiše vyl.
48. Ať vítr vezme si mne mezi poli. Ať z výšky vidím deštěm promáčenou zem a modré nebe ať je nade mnou a ve mně.
Tak modlí se chlapík s kozí bradkou a je mu jedno, že na něj všichni tupě civí, že se to k němu možná ani nehodí.
Noc je dlouhá a studená.
49. Tvoje srdce nikdy nespí. Tahle slova mu vyryli do předloktí. Mysleli při tom na manželky a děti a doufali, že když odvedou dobře svou práci, že se jim bude dařit, že změní svět a ten bude krásný a bezpečný. Věřili tomu. Ale za pár let bylo po všem.
Myslíš na to, když se díváš na jeho ruce.
A srdce v tobě se chvěje jak ptáče vypadlé z hnízda.
50. Skrz naše činy vstupuje do nás věčnost.
Skrz naší smrtelnost odvrací od nás ďábel tvář.
51. Nevěsta byla krásná. Její hebká kůže zářila ve slunci a voněla růžemi a benzínem. Ruce se jí ještě chvěly. A hlava bolela z tance a vína.
Kde je ten můj miláček? ptala se racků. Ale rackové jen dál netečně pluli nad hladinou řeky a odvraceli hlavy.
Kde je ten můj miláček?
52. Cesta před hostincem se vlnila a líně stoupala do kopce. Jazyk se mu lepil na patro a pot ho štípal do očí. Chtělo by to pivo, polkl na sucho, ale že bylo zavřeno, mohl jen s klením mávnout rukou a poslat hostinského do horoucích pekel.
O blok dál v boční ulici hořel dům.
Já už vím, koho tím myslíš, vběhla mu do cesty rozcuchaná ženská dřív, než mohl ten obraz hořícího domu vůbec zaznamenat. Zuřivě šermovala před jeho očima zrezlým nožem a dál cosi vykřikovala a plivala kolem sebe krev.
Oči zavřel.
Originální řešení, poklepal mu nato anděl na rameno a laskavým hlasem dodal:
Tak už pojď, hochu, je čas.
53. Tady je jeho pravý dům.
Okna vysoko a vrata pod těžkou závorou. Zdivočelí psi a ostnaté dráty.
Záruka dobrého žití až do konce jeho dnů.
Klidně tady může hnít.
A nikoho to nebude pohoršovat.
Co taky komu do toho je.
54. Nemůže tomu uvěřit.
Jeho ruce jsou plné neklidu.
Vidí tolik dobra, tolik laskavosti.
Vidí plameny.
55. Buď silná a neplač.
Slzy ti nikdy neslušely.
Otři si je do rukávu a už nebreč.
Dám ti, co chceš.
Změním se.
To ti slíbím. A dodržím ten slib.
Tak už toho nech.
Vždyť je den.
Vždyť ještě jsme spolu.
A máme plány jak jít dál.
Ale jestli nechceš, stačí říct.
Nebudu dělat problémy.
56. Vyfoukl kouř ke stropu tak, aby celý oblak dýmu dorazil až k větráku a teprve tam se efektně nechal rozcupovat na kousky. Dlouho a pečlivě to nacvičoval po večerech před zrcadlem v umývárně na ubytovně.
Jde mi to a vypadám při tom jako chlapák, to se musí nechat, odklepl spokojeně popel na zem. To zabere, potáhl si znovu a ke stropu stoupal další šedavý chomáč.
Ve tři ráno.
Nad rozlitou vodkou.
Poslední na baru.
57. Jestli závidíš, že má s kým jít spát, tak se snaž, bude hůř.
Jasně, že jsi krásnější a chytřejší a úspěšnější než je ona.
Ale pořád spíš tu sama.
Pod propocenou dekou s nabitou pistolí pod polštářem.
Ten racek to nezachrání.
58. Hostinský a holič stojí na chodníku a dešťové kapky jim zalézají mezi prsty zažloutlé tabákem a samotou. Hostinský a holič mlčí a déšť dál lhostejně rozleptává jejich šaty a kůži, Nepatří jim. Patří chodníkům a domům, co se nad ně opile naklání. A městu, které v těch domech spí, a světu kolem a uvnitř města. Hostinský a holič stojí na chodníku a zdá se, že štěstí je tam s nimi. Alespoň na malou chvíli. Na chodníku z kočičích hlav a štěrku a popela.
Tak tohle je štěstí, nadechne se holič.
Hostinský mávne rukou a odplivne si.
Šťastná chvíle je pryč.
Déšť taky.
59. Plive krev.
Kůži poleptanou světlem.
Promrzlý na kost.
Plive krev.
A nad jeho hlavou pádí mraky.
Otočí se proti větru.
Zvedne hlavu. Tuší kamery tam nahoře.
Cítí jejich pohyb v zátylku, když se k nim otočí zády.
A ztrnutí, když jeho pohled zabloudí pod zrezivělé okapy.
Plivou světlo.
Když tam je.
60. Skrz naši vůli přichází den.
A noc bere si z nás, co chce.
61. Vážím si života, řekl a nadechl se. A chtěl, aby to byla poslední slova, poslední nádech, poslední zachvění očních víček.
Vážím si života.
Pokolikáté už.
62. Jahodové listí se kroutilo v plamenech a tiše se rozpadlo na popel.
Zahrádka byla zavřená. Hostinský spal na rozvrzaném kavalci v přístěnku za výčepem a neklidně se převaloval.
Racek se zastavil v letu a padnul k zemi.
A zem zbělala.
Už byl podzim.
63. Tohle je nebezpečná hra. Že se dočkáš rána, tím si nebuď jistá.
Ale takhle andělé nemluví, opáčila znuděně a típla mu cigaretu o křídlo.
Oklepal klidně popel z peří a vrazil jí facku.
Život se hodně změnil, holčičko, ušklíbl se pak anděl a usrkl pěnu z piva.
Překvapeně na něj zamžikala očima upatlanýma černou řasenkou.
Tohle přeci andělé nesmí, fňukla a dala se do breku.
Blbá práce, odplivl si anděl, sedět jak idiot až do rána na baru a hlídat tuhle hloupou husičku, aby si něco neudělala. Kdo mi zaplatí všechny ty přesčasy? vzdechl si anděl a potáhl z cigarety.
Chutnala líp než všechny před tím.
64. Venku se zvedal vítr a prach se lepil na kůži. Z jatek naproti vyšel tlustý muž v zakrvácené zástěře a cosi na něj křičel. Otočil se a zašel do průjezdu. Muž vyšel za ním, ale uprostřed silnice se zastavil, odplivl si a otočil se zpátky. Počkal, až zmizí za vraty, a pak vyšel znovu na ulici.
Prach opadl a svítilo slunce.
Běžel.
A svět byl starší a sevřenější.
65. Sbohem samoto.
Zítra sejdeme se zas.