Za

Nov

I. Za oknem ještě noc
po kapkách stéká do otevřených dlaní
a hoří ohně a hoří ohně v zahradách
je ještě noc
do otevřených dlaní slova
a písek
písek kterým platí se za slova činy za život v noci
pomalu odkapávající k ránu v kruhu samoty
samoty s odleskem hlasů ze sousedství
a písku kterého je plná spíž
ta spíž která bývala v dětství dobrým úkrytem pavoučí sítí
nepatrnou skulinou v bezčasí
nepatrnou skulinou v životě
který pak spojil se s nocí
nocí s ohni planoucími v zahradách nocí s vytím šelem
a odleskem hlasů ze sousedství s klapotem strojů
tichým a přesto naléhavým šepotem
života
ohně
noci

II. S každým hlasem který pronikne zdí přikrývá se na chvíli
samota
a klapot
strojů
méně naléhavý než předtím
ještě trochu se ztiší
na chvíli než hlasy znovu umlknou než ohně znovu se rozhoří
a odvážná slova uvnitř rozmělní se na prach
pak zas klapot strojů
pomalu zesílí
stane se naléhavým
stane se jazykem podivných her
v rozpadlém domě
v zplanělé zahradě někde na okraji lomu
tam kde kdysi našli zkamenělé srdce tam kde čas prolnul se
s nocí
s temným snem v kterém klapot strojů
stane se dobrým průvodcem
ulicemi kamenného
srdce

III. Když na chvíli rozestoupí se plameny
do žárem rozbolavělých očí
vstupuje obraz vraku lodi
vložené do hlubin ohně
když oči uvyknou temnotě
rozzáří se v korunách stromů hvězdy
jak krvavé krůpěje propalující se sametem noci
a pak vrátí se plameny a pak vrátí se čas
a bolest očí
žár plamenů
ohořelý vrak
potopí se do bělavého plamene
dech pak bude klidný tepot srdce tichý
oběh krve vrátí tělo
do líného proudu času
a pak hudba hudba hudba
tak tichá
bezelstná
bledá hudba
zavřených očí

IV. Jehly uprostřed jsou studené
po stranách leží ostré nože
nad nimi tenká věž
ze skla a otevřený kruh
opíjí se barvami a slovy sytí se nezhojenými ranami
kruh je z pevných těl strojů
a jehly patří krvi
plní hlavu sny
je to jako
hra bez pravidel
s ostrými noži
v lomu k půlnoci
v tříšti skla
chůze pozpátku
poslepu
na několika místech zůstaly značky z pomačkaného plechu
není ale už čas se tam vrátit
je třeba
dokončit obraz
barvou bude krev

V. To světlo
jakoby ani noc nebyla
teprve jakoby den padal se sluncem
za obzor teprve jakoby
se rozsvítily první lampy a byl
vlahý letní večer a malátní chodci
by pomalu se ztráceli v domech
z bílého kamene
ale je hluboká noc
a mrzne
ale je hluboká noc
a neklid vyhání spáče
z domu
to světlo
nedá spát
zahrada jen netečně přihlíží
a tělo chvěje se chladem
to světlo
přichází
a ožívá

VI. Cesty podzemím
po divokých pramenech po stopách skrytého ohně
až k základům domu ke kořenům stromů
v popelu je sklo
skřípe mezi zuby
chladné písmo
zlaté kůže
tolik podobná
kovu podzemí
ve změti vzpomínek mihne se nejasný obraz
rozžhaveného nebe
po kapkách mizícího v popelu
po kapkách
propalujícího se kůží
rychle bolestně
po temných pramenech ohně
až k základům domu
v kořenech stromů
praská led
a skřípe zítřek mezi zuby

VII. V mrazivém vzduchu
víří hvězdy
tisíce krvavých střepů
vhozených do bezměsíčné noci
v mrazivém vzduchu
planou ohně
černý dým v chuchvalcích
stoupá z plechových sudů
a obzor se rozjasňuje
odlesky vzdálených požárů
dům ale stále odpočívá a zavírá
za spáčem dveře
v lomu haraší
rezavé řetězy
jako kdysi
když vyjely stroje do ulic to tehdy
taky hořely ohně planuly hvězdy
ale dnes
dnes už nic není
skryté

VIII. Ten klid
to podivné ticho
je slyšet i tady uvnitř plíží se kolem neslyšně a bere
tvářím stín
nenechává stopy
jitří rány
má kůži dravce a zrak a drápy chodí dovnitř dlouhým krokem
a pak rychle ven
z prochladlé postele
spěchá noc k oknu
tam za ním stroje
a stromy v plamenech
obrazy v popelu zčernalé rámy
a barva krve
město je bez chodců
a dům zalyká se tichem
líným proudem teče noc
padá v těžkých kapkách
jak kalná krev
na studený polštář

IX. Ještě jsou dveře zavřeny a okna drží v rámech
a mrazem ztuhlé hlíně
vyšlapané chodníčky
až k okraji lomu
a pak dole
ještě je pár stop
otisků dlaní
otisků zubů
skřípajících strojů
ještě je láva skrytá v podzemí
a srdce
a oči
ještě se zalykají temnotou chodí po stezkách
vtiskávají stopy
do mrazem ztuhlé hlíny
krev teče poklidně žilami
ještě teče
šeptá
skrytá pod kůží
píše poslední příběh zahrady

X. A pak
přijdou stroje
s rozedněním
přijdou do zahrady
před dům
budou se dívat
do jeho oken
neteční
udatní rytíři
z matného kovu
hluboko v útrobách
srdce z kamene
a černá krev
v žilách
hluboko v útrobách
oheň
až dohasnou hvězdy noc rozpustí se v mlhách svítání
pak přijdou
stroje
války

Dům

I. Lom žije sluncem
a svátečním klidem
sem za železniční trať
není vidět padá sem
stín stromů a drolící se zdi
starého hřbitova
i sem přichází
ten klid
těla odpočívajícího líně
v sluneční lázni
a v rozpálené hlavě
tolik plánů
tolik obrazů
a slov
nervy zcuchané elektřinou
netrpělivosti
dotek kovu
je naděje
a úder kladiva
je řeč stavitele

II. Kov zní údery toho kladiva
drolí kámen zvedá prach
práce silných rukou
opírá se do skály
silnější než slunce
a mráz kůží sedřenou
až na kost prodírá se
na denní světlo
prach z podzemí
barví se slunečními paprsky
do běla se rozžhavují
pece na tavbu kovu
němě se otevírají ústa
do rytmu úderů přes vyprahlou poušt‘
přijely vozy se zásobami jídla a pití
dopisy z domova ve žlutých obálkách
a příkazy z města
opatřené pečetí
železného domu
na nízkém nábřeží

III. Několik podob místnosti proměnlivé zdi a okna
vzlínající až ke stropu dveře
s neurčitou tváří
někdy i blízko cesty
dotýkající se ocelového stonku
pod prahem pod rozkvetlými třešněmi
trochu udiveně opatrnými kroky
vchází do těch místností
hosté s noži v pootevřených očích
hrají kostky
krátkým hodem
čeří hladinu osudu
na bílý ubrus
připíší několik poznámek
a pak tiše se vytratí
do deštivé tmy
zadním schodištěm
v neosvětlených čtvrtích
přidrží se zdi přidrží se stopy
krve

IV. Uvnitř je past a okolo město nad ním
šedé nebe a déšť padající dolů
do pasti svírající dům zevnitř
místnostmi se sklem a místnostmi
s mosazí a medem prochází stráže bystrých očí
těsně za dveřmi nízko nad zemí
proudy světel a tiché hlasy
v dešti kapající na mokré dláždění
ve vstupní hale za mísami s ovocem
za stoly z papíru je schodiště
s barevnými šátky s mapami
občas průvan
a chlad v učebnách
na konci chodby
je ještě cítit
spálená nafta
projely kolem vozy
s očima
nízko nad zemí
v tichém srdci města

V. Na dně řeky žijí
ryby s diamanty v kůži
štíhlé ryby ostrých ploutví
nad nimi dům
dům z kalné vody
vody vlahé jako krev
jen líně se převaluje
a protahuje se v ranním chladu
mění tvář se sluncem břehy
a oblaka z bílého křemene
boří ledem dům z vody
a páchne bahnem a otřásá se v základech temnotou ale žije
dům nad hlavami ryb je dům
se střechou z pramic
a s kotvou ve sklepě
skřípe povely
k rozlámanému kormidlu
a obrací se zády ke břehům
na dně elektrické řeky
žijí dobré ryby

VI. V pootevřených očích mezi nedovřenými víčky vrství se
kámen na kámen každou vteřinu klesá plochá tvář jednoho kamene
k tváři druhého
tahle práce
voní ostře potem
čerstvým masem
ale rychle tleje
v pootevřených očích
mezi nedostavěnými věžemi sype se písek a sníh barví se krví
mezi chvějícími se víčky před nimi a daleko kolem nich
kámen pokládá se
na kámen
a je to zpěv
dobré práce
sedřené kůže
voní to dílo
prachem a drcenými kostmi
dotek je krátký
a pohled pevný
kameny usnuly

VII. Elektrickou řekou teče cesta
podobá se cestám
ze starých obrazů
které voněly kávou
a rozkvetlými třešněmi
hra se propadá ke konci
a pravidla se noří do zmatku
hledání elektrické řeky
začíná v domě s kulatou věží
ale nikdo z příchozích
už nevěří mapám
z generálního štáby
nad mísami s ovocem
v prvním poschodí
stojí na schodišti
a mávají barevnými šátky
elektrickou řekou teče cesta
podobná jedné z těch
které jsou k vidění
na starých obrazech

VIII. V horní řadě oken
je vidět úsměv
mění rychle tvář
pohybuje se z místnosti
do místnosti na chvíli zmizí
a pak se náhle vynoří ve vedlejším okně
má zvuk skřípajícího železa
visí mezi nebem
a dlážděním
jak zvířený prach
za úsměvem je vidět postavy
několik rukou nořících se
do kamene beze stopy mizící těla
v paprscích temného světla
beze stopy se otiskávajícími prsty
stavitelů prsty
starých šamanů
v horní řadě oken
je vidět úsměv
mění rychle tvář

IX. V přestávkách vybyde i chvilka na řeč očí
a rukou něco ze znaků pro dělníky kovu
a kamene něco z obzoru
z barevných šátků
za tím obzorem je železný dům
a dole u řeky
prázdná pramice
je jedním ze znaků obnaženého dna výše proti proudu
ukrytého brodu
pro chodce
pouští
mámivou vidinou návratu k pravidlům hry
návratu k ledovým planinám
domova
kde znaky jsou skutečnou řečí
ne jen shlukem náhodných výkřiků
kde vše je tak čisté
a nevinné
kde mávnutím barevného šátku
zahnána je temnota do doupat

X. Dobrý stavitel
zná místo
kde ona temnota protíná se
s kalem dna řeky
a tam staví skvostný dům
dobrý stavitel
zná místo
kde hluboko v zmrzlé zemi
je zrno z čisté ocele
zná místo
kde to zrno klíčí
kde jeho kořeny putují dolů a do stran
a lesklý stonek stoupá vzhůru
dotýká se základů
a protíná práh domu
v cestě za světlem
dobrý stavitel
zná místo
kde dá se postavit
skvostný dům

Oko

I. Kmitnutí skleněných křídel a slunce
vysoko
nad střechami
ve stínu zdi
hlavou plují mraky a vzpomínky tápou
až do kostí
je odpoledne
a krám
je prázdný na levém břehu blýskají se oči
turistů a cvakají zuby
fotoaparátů
je odpoledne
a všechno líně pluje proti proudu času až nahoru
k jezu z bodláčí a borových šišek
prochází se slečny loďky
krátí si ten dlouhý čas
chůzí proti proudu
s osamělým veslem
sledují potichu
pohyb oka

II. Rozoraná pole po obou stranách silnice se bělají
čerstvě napadlým sněhem trochu pak zrůžoví krví ptáků
až dozní ozvěna výstřelů trochu peří
a zelený lístek jitrocele
u zobáků tak pozdě na jaře
nepadal je tě nikdy sníh
a pole zůstala neosetá
v husté rojnici postupuje
řada tmavých těl a? někam za obzor
třesknutí výstřelů pomalu slábnou
a mezi mraky probleskuje
slunce podobá se lesklé minci
a tence zvoní sníh taje
vpíjí se s krví
do otevřené země
cesta je déšť a sníh
a někdy i krev
a jitrocel u zobáku je
cesta mezi poli je
cesta oka

III. Stěží pár metrů
ujde starý muž bez hole
stěží pár let
najde se po kapsách
toulavého mnicha
a všechno se platí předem
blýskavými korálky
až ze severních Čech
pravil pan učitel
a zavřel knihu díval se skrz sklo a byla mlha
tam dole pod skalou hořel oheň
a když okno otevřel
až nahoru zavoněla
dýmem prosycená mlha
a spadaným listím
rychle bilo srdce
a korálky se sypaly
ze stolu ze zásuvek
proudily záplavy slov bylo to
učení oka

IV. Je nebe z čistého skla
a je nebe z lesklého kovu
protínají se v nekonečnu
nad protějším domem
hovoří tichou řečí
rezavých kolejnic
je hora z horkého popela
a je hora z čar a nadějí
nepodobají se jedna druhé
ale ve stejném městě
žijí jejich bratři
s očima plnýma snů
je anděl s duší člověka
a je člověk jdoucí mu naproti
oba srdce na dlani
mlčky se míjí
za nimi město
a bratři hor
kámen rozetnul
mlčení oka

V. Střepy zrcadla mezi květináči
lesknou se tajemně v blikotavém světle svíček
při večeři prosycené tlumeným hovorem
cinkají sklenice a vzduch těžkne
vůní jídel noc pomalu přichází
a mezi sousta vkládá
drobné mince
na rubu lístek jitrocele
na líci srdce štíra
pak stojí tiše stranou
a mince mění se
v obraz jezu
z bodláčí
a borových šišek
svíčky dohořívají
a noc promlouvá
otevřenými okny
srdcím rostou křídla
a jiskry od podkov zažíhají
sen oka

VI. Krev sláva
a petrolej
v kořenech stromů
tisíce cest
a za plotem
rozkvetlá louka
ohrada úzká a špinavá
dnes klokotá nenávistí
rozmoklou cestou se vrací
pastevečtí psi
a ženou zatoulané ovce
do houfu
lampy hoří
a nenávist
je znovu zapomenuta
do příští pastvy
do příštího návratu
krev sláva
a petrolej
krutost oka

VII. Polibek pomerančového háje
chutná trochu hořce
uprostřed prochladlého jara
a spíše než
blízkým mořem
cítit je spáleným dřevem
stmívá se ještě brzy
a branku stále zavírají
hodinu po obědě
někdy je zahlédne
pár studentů
z gymnasia za rohem
jak chrastí klíči
s čely orosenými
jak v parném létě
pomerančový háj
ztrácí se pod závějemi sněhu
nebe hoří
a v dým proměňuje se
život oka

VIII. Kůže z měkkého plechu
politá jarní sprškou
chladí tělo uvnitř
a probouzí srdce
z neklidného spánku
řeka dotýká se mostu
a barví se splaveným prachem
do rzi a černě
měkký plech se ohýbá
a tělo se dává do pohybu
někdy jen pár kroků
a někdy zběsilý úprk
před dotírajícími hosty
pár jich ještě postává
dole u branky
krájí pomeranče
na malé dílky
samota je déšť
s déšť je
jméno oka

IX. V zajetí kamenné hlídky
pod mlčenlivými korunami stromů
mělkou chůzí po lesních pěšinách
pár kroků před vojáky
docela klidně
začíná se odvíjet nový
příběh
a v hledišti
pozvolna přibývá diváků
a kornouty z papíru
jsou plné sladkostí
čeká se na herce
opona se rozestupuje
a je vidět les
vojáci mlčky pokynou
a psi se rozeběhnou řadami
s čenichy nízko u země
přecházejí hranice neviditelných světů
a pár kroků před nimi se otvírá nový
příběh oka

X. Je znovu odpoledne
a krám opět prázdný
zívá ospalou nudou na pravém břehu sypou písek
do pytlů a čas
přešlapuje na místě
v nekonečném čekání
vojáci kouří
levné cigarety
a klepou popel
mezi stránky
a čas tuhne
ve svalech
jako kávová sedlina přelitá přes okraj
rozbitého šálku
je znovu odpoledne
a mezi stránky
drobně mží
v rozmoklém písmu
a v propálených stránkách se vynořuje
kniha oka

Jíl

I. Ještě než na tvář stín dopadne
slunce prosvitne zvířeným prachem
o krůček popojde čas
ve starém stroji jiskra přeskočí
bude klíčem ze skla a mědi
slovo zanesené prachem
uvnitř ještě horké
s jiskrou dohasínající v oku
mezi polednem a půlnocí
pomalou chůzí odvine se příběh
zaklepe něžně na bránu hradu
a tiše se vplíží dovnitř
stará známá tvář
ze starých časů maska
ani loutka ani člověk
jen chladný kov a úsměv
obrácený k prochladlému stínu
prohlíží si knihu
a na nebi mráček
zpívá si píseň o krvi a zlatu

II. O krůček popojde čas
ve starém stroji jiskra přeskočí
ztichlou krajinou kmitne strach
zavadí o struny popadne hlas
a vzhůru vyletí
kostra z kovu
srdce samý špás
něžně pohladí nůž
a pojí lžíci strachu
promění se v dým
krokem šelmy
propůjčí tvář
krvi a zlatu
upíše jeden ze svých životů
ani ne tak z lítosti ale spíš z hlouposti
rozpůlí na chvíli tělo
odevzdá duši snění
a okapům plným deště
jim patří dík
řekne si tiše

III. Bude klíčem ze skla a mědi
slovo zanešené pracem
přesýpaným časem nakrátko odhaleným lapkou
a taky uklízečem v museu
kterému se věří každý úsměv
když koštětem prostírá stoly
a okem snímá ze šelem hříchy
když s plným břichem
jde spát
každý úsměv
se mu věří
a čaj ještě horký
stéká po tváři
kreslí mapy
svaté obrazy
píše knihy
převzal pochodeň
je plamenem
to samo sebou
se rozumí

IV. Uvnitř ještě horké
s jiskrou dohasínající v oku
podalo poutníkům město ruku
a nabídlo lože k odpočinku
jeden z nich
kulhavý stařec
nad hrobem
hrál v kostky
a tiše drmolil
hloupá slova
někdo ho okřikl chtěl už spát
a ticho které pak přišlo
přineslo s sebou
trochu deště a smutku
zahalených tváří
v kruhu byl
už jiný svět
svět něžných zbraní
a spikleneckých špitnutí
kdesi v koutku duše

V. Mezi polednem a půlnocí
pomalou chůzí odvine se příběh
lehce stisknutý promodralými rty
vynořuje se na povrch
sílí světlem
a jeho tvář
stává se zrcadlem
pro tvář z druhého břehu
a vodní hladinou
pro smutný kámen
hozený do ticha
proti proudu času
splněným přáním byla
odemknuta další brána
trochu směšně
zaskřípal klíč v zámku
a pleskot křídel
zněl v ozvěně
jako něčí táhlý zpěv
s potleskem smrtonoše

VI. Zaklepe něžně na bránu hradu
a tiše se vplíží dovnitř
s lebkou ve znaku
a zkříženými hnáty
je pro smích
v úrodném kraji
a nemá kde by
kosti složil
z města ho hnali
a sedláci hrozili mu vidlemi
tady je ale klid
jen krákání vran
a voda mezi kameny
stačilo by jen rukou mávnout
a setnout pár jejich hlav
aby přešel je smích
nasadili si masky
a k radosti přidali zpěv
ráno zas potáhnou do fabrik
a znovu ohnou hřbet

VII. Stará známá tvář
ze starých časů maska
možná se rozpustí
v horkém oleji
možná oprýská
pod údery kladiv
ale ještě slouží
a vzbuzuje úsměv
pod prahem je skrýš
na jedno kývnutí prstem otevřená
uvnitř podobá se
rajskému jablku
masku tiše obejme
a setře s ní prach
možná se někdy rozpustí
v horkém oleji
ale zatím jí rajské jablko
dává sladké odpočinutí
než pod údery kladiv
na prach se rozpadne

VIII. Ani loutka ani člověk
jen chladný kov a úsměv
v třeskutém mrazu
vychází na horu
a krajina se chvěje
jeho temným zpěvem
pod sněhem ozývají se prameny
a zpěv se podobá
vytí vlka
voda prosakuje kůží
a tvář se pokrývá ledem
zpěv zhrubl
dře jak hrubý kámen
o vybělenou kost
hora se chvěje
a proti slunci
staví se její stín
zpěv utichl
začal padat sníh

IX. Obrácený k prochladlému stínu
prohlíží si knihu
písmo se roztéká
pod tajícími vločkami sněhu
a propíjí se stránkami
v lahvích mrzne víno
a střepy létají po místnosti
pár krvavých šrámů
a nezaplacený účet
kolikátý už
v tomhle městě
odnaproti z otevřených dveří
nese se zpěv a čísi ruka
kyne na pozdrav
ještě je slyšet pár
nesrozumitelných slov
a dveře se zavírají
nezbývá než najít si
teplou skrýš
nebo zmrznout na ulici

X. A na nebi mráček
zpívá si píseň o krvi a zlatu
jako šílenec
vykračuje si po hradbách
těm dole ohlodanou kost
a úsměv nahoru příchozím
s trochou máty
mezi zuby
a střepem k slunci
i k vichrům
od moře
studené čelo
a láhev vína
před posledním úsvitem
mluvil ze spaní
sen o holi a hlas sirény
fabrika hučí za zády
jede se na tři směny
stroje ztěžka oddychují
a pod maskou zebe pot

Tep

I. Dech ledové tříště
v podpalubí lodi
rozkmitává strach
v potemnělých chodbách
rozpadlých na prach
kostech ryb a kostech lidí
s rezavým hřebem
v děravých zubech
řekami a mraky
přichází vladař
v průvanu vržou dveře
a hlídač znuděně zívá
tady je ještě klid
a příliv je daleko
řekami a mraky
někdy k půlnoci
u dlouhého domu
lesklo se víno
pomalým krokem
propadalo se město do ledové tříště

II. Na chodbě se ozývají kroky
a hlasy tříští se
v horku po domě
rozpadlém na prach
bez příčiny zlomený uvnitř
blíže k hrobu zalknutý vedrem
prošel kostmi ryb a kostmi lidí
v ústrety vladaři
trůnu nad trůny
za domem mezi zahradami
noční chodec osvícený bleskem
pomalu schází po schodech
přikrytý pláštěm
obrací se zády
lokem vína
osvěžil hrdlo
dal kosti do svých kostí
a krev nasytil
žhavým železem
pohlédl vzhůru

III. Polodlouhým světem
stoupal vzhůru trůn
v potemnělých chodbách
šepot v ústrety
a planoucí pochodně
ozařující cizí tváře
a ruce v ozubených kolech
v rozlitém víně
potopená kost
a loď vplouvající do přístavu
pod nebem z kovu
s drahým nákladem
koření a střelného prachu
do chladné země
přichází vladař
v řekách krev
a v krvi led
dlouhý večer
bez konce
studený pot stéká po zádech

IV. Dotknout se lidí
v okamžiku dojetí
na cestě k pevnosti
v minovém poli
po boku vladaře
s mečem a hlubokými ranami
na cestě k městu
řekami a mraky
po kamenech a kostech
se slzou v oku
přichází noc
víno je lahodné
a laskavý přítel
tiše hovoří
rozeklaným jazykem
vybírá oběti
dává jim pít jed
někdy k půlnoci
rozlitým vínem
propluje celý svět

V. Ve dne v noci
hlídka v koši
beze spánku
uvázaný v řetězech
sucho v ústech
a třesoucí se prsty
dotýkají se trůnu
a kostí a krve
odkrytého hrobu
v zahradě srdce
v řekách a v mracích
odolávající vichru
a plameni
ve stínu vladaře
daleko od přílivu
když lodě netečně
dotýkají se dna
ve městě
v hostincích a v hotelích
taví se mince

VI. Studený pot stékající po zádech
tělo pozvednuté k divokému slunci
a v srdci kovadlina ze zlata
nedůvěra v domě
a kruh protnutý
nenaplněným slibem
vybírá daně
hovoří jazykem her
a hovoří jazykem železa
a krve
v řekách
a v přístavech ve stopách vladaře
s rezavým hřebem
v děravých zubech
bez pečeti dopis
pár slov
a nečitelný podpis
stůl a kalamář
dlouhý večer
bledých děsů

VII. Vybírá oběti
dává jim spasení
rezavý hřeb
zatlouká do rakve
se svou prací spokojen
pije s vladařem ranní rosu
když dožije úsvitu
páchne kouřem
a přichází na palubu
skrz mřížoví kostí
v paprscích slunce
odkrývá hrob
a propadá se
do podpalubí
morové lodi
v poryvech větru
ztrácí strach
a vůle přežít
sílí a roste
vzplanou ohně

VIII. Pomalým krokem
propadlo se město do ledové tříště
kolem hran ze skla
a sloupů z oceli
mezi mraky a řekami
blíže k hrobu oslněný sluncem
prošel mřížovím kostí
otočen tváří k ozubenému kolu
hovořil vladař
jazykem her a jazykem železa
kolem hran ze skla
a sloupů z oceli
rozkmital horký dech
náhlý poryv větru
rozrazil okenice
a zhasl plamen
na chodbě se ozvaly kroky
a hlasy roztříštily se
v horku po domě
hořelo slunce

IX. A krev nasytil
žhavým železem
osvěžil vyprahlé hrdlo
lokem vína
v náhlém poryvu větru
pod odkrytým pláštěm
zaleskl se meč
obrátil se zády
a ozubená kola
stala se zuby
ocelové sloupy
byly kostmi
a pak jen zlatý prach
a zavřené dveře
dlaně otlačené prací
a tvář zmazanou blátem
mezi lidmi z ledu
blíže k městu
na rozcestí
kaluže po dešti

X. Tep kovového srdce
v mřížoví kostí
rozkmitával horký dech
v oslnivém světle
propadal se do hloubky
skrz mřížoví kostí
dopadaly paprsky slunce
k hrobu vladaře
v řekách krve
tonulo žezlo
a trůn tep kovového srdce
pozvedal k nebi
ozubenými koly
proplétal se zlatý had
a ve městě
blízko k půlnoci
u dlouhého domu
lesklo se víno
byl čas
pohlédnout vzhůru

Kra

I. Čas je skutečný řekne dům s kloboukem
a oklepe z něj sníh je to dobré
řekne a podívá se za sebe
do obnaženého zrcadla
tam pak bude déšť
a zákopy v poli od města šplhající do hor
hlídky s ostrým zrakem
a spánkem na spoušti
za nevyjasněných okolností
mizí nejlepší lodě
a jejich synové a dcery
dívají se s nadějí
skrz hutnou mlhu
s úpisy v prokřehlých rukách
proti lesklým kolejím
a do kopců
za druhy
z kovu a vody
za dobrým
světlem

II. Odolávat nástrahám
neznámým silám
nebát se jich a vyjít ven
za mříž
posunout se aspoň na okamžik
cítit pohyb
ledu v návalu za mostním pilířem
do toho světa
kde všechno
stojí na svém obvyklém místě
a deště se vrací
bez varování
s klíči v ruce
ve dveřích veřejné prádelny
když sněží na schnoucí ubrusy
propálené smělými sny
a k tomu ta touha
svěřovat se svěřovat se
papíru kulce životu
bez konce

III. Hubené ruce
strkají kousky ztvrdlého chleba
sem a tam
po stole
a cukrová zrna
poskakují pod talíři
ze dřeva
a klobouky
ze skla na dutých hlavách
lesknou se čerstvě padlým sněhem hoří
a špinavý písek
prosýpá se mezi zkřehlými prsty
je horký a šeptá do uší stolovníků
že ryby pořád táhnou
proti proudu
bloudí zšeřelým krajem
s ploutví na kolejnici
a hloupým úsměvem
hloupou mluvou řek
břehy se bortí

IV. Jemné moře se něžně dotýká lodí
je to šepot
a je to světlo
co naplňuje
oddaností a vírou v lepší příští dny
každého z přístavu
co v rozdrbané košili
potuluje se bezcílně ulicemi
a kouří cigaretu za cigaretou
vevnitř víří vzpomínky
a kouř je slaný
a ulice šedá
od kouře
je to šepot
a je to chůze
co naplňuje
slova o úzkosti
blíž k moři
padají hvězdy
skrz pruhy vody

V. Tady v olivami vonících kopcích
v utěšeném stínu hor
ani v kapce vody
nenajde se stopa krve
a přesto cukr nechutná sladce
a písek pálí do dlaní
i v deštivé noci
a přesto ocel
barví se vztekem
a kroutí se
a sténá
pod neviditelnými koly
průsvitného vlaku
a přesto život tady
se nemění
líně teče
skrz rozbředlé dny
trochu spálený sluncem
trochu hořký
po prachu

VI. Nudný hukot deště
za dveřmi cizího domu
skrz zapadající slunce
a mlčení na rtech
obklíčeni stromy
obtěžkanými plody
hladovými po vědění
vzdálených hvězd
cizích domů
cizích věštců cizích neštěstí
v kostkovaném ubrusu
propálená díra
od cigarety
trochu elektřiny
zákop a vichr přes něj a zeď
vybírá zálohu
možná už
na nějaký příští život
klepe na dveře
polyká kamínky

VII. Ještě kape
krev do helmy
a vzduch je cítit sazemi
ohořelým dřevem
pod kameny
dobré lože
a nad hlavou
síť z barevných šátků
zase doma
za mostním pilířem
s druhy z kovu a vody
rychlou řečí na rtech
opakovaná přísaha
pobledlému slunci
věcem vířícím uvnitř
a železu někde na okraji
pár poznámek
o úkrytu
a pak ostré světlo
v protisměru

VIII. To světlo
se někdy podobá hořící židli
někdy má tvář a ta tvář
se dlouze směje
jsou v ní divná slova
jako když zaleskne se zlato
v otevřené ráně cinkne o helmu
kousek kovu
a pak je ticho
a půlnoc odbíjí
jenom odvážné srdce
tam v houštinách za kopcem
v polorozbořené stáji
mluví šeptem
prý byli na stanici
jen pár lidí
oči obrácené dovnitř
jakoby ohnutí
tíhou svědomí
docela nepatrně

IX. Vybírá se záloha
na příští život
když kámen mění se
v horkou krev
cukrová zrna
barví se do růžova
vybírá se záloha
na příští život
když zákopy jsou plné vody
a všichni o sebe pečují
jako bratři a sestry
když přes okraj helmy
hrne se voda
a hlína
prší
a ocel se leskne v odlescích ohně
na krví přesycené pláži
vybírá se záloha
skrz pruhy vody
půl cigarety

X. Sklady jsou ještě plné
a voda zvoní a syčí
a kroutí se
pod koly
zlátne prachem
každá dobrá střela
je jím prosycená
i za hrází zlátne
a chytá se kůže ryb
těm věří těm je
ráda na blízku
ve vaně v horké vodě
zase ve starých kolejích
život a chůze a všechny
věci kolem a vevnitř
na svém místě
a pak zajít na stanici
spočítat škody
rozlít všechno to nadějné světlo
do všech koutů ubytovny

Mor

I. Něco z života
uvízlého beznadějně v prašných ulicích
vratce rozkročeného
nad železniční tratí
nad lesem žhnoucím tajemstvím
lesem z betonu a skla
tak sladkého a milého
na poslední dotek
něco z toho života
stále se otáčejícího
kolem vlastní osy
třepotavého jak motýlí křídla
mizejícího v závanech prázdných slov
náhlých prudkých poryvech
studeného vichru
něco z úchvatného života
tam venku za vlhkou zdí
co nelze uchopit
co nedá se polknout
ani dopít s posledním lokem jedu

II. Ale pak zakousne se hrubě
do prstů projde ostře kostmi
a není to už lesklý střípek
sladkého života
je to nemoc
co vpaluje se do těla
je to jed
co mísí se s krví
a nebe je rudé
jak ta krev
a ptáci mají
peří zcuchané a zmazané
jed oslepuje jim oči
a nemoc láme křídla
když padají bezmocně k zemi
na chvíli se ještě rozzáří
v odlesku zapadajícího slunce
jako střep
a pak dutě
zapadnou do pole

III. Stále kolem
vlastní osy
nejprve jistě v každém kroku
ale pak už jen vrávorající
přes prahy a schody
s rozpitou myslí
trochu neurvale
pokřikující po ospalých ulicích
trochu neochotně
naslouchající nejisté chůzi
šeptaným slovům vlastního těla
s nemocí zlomenými křídly
oslepeného jedem
s peřím zcuchaným a zmazaným
plným dehtu
na poli
rozkvetlo sklo
a chůze přehoupla se
přes okraj
sklo řeže

IV. Někdy po horkém dnu
přijde večer tak temný
až úzkostí svírá se srdce
a každý šelest
každé špitnutí
ostře se vrývá
do předrážděné mysli
to pak stínům
rychle rostou křídla
a život couvá
a klopýtá nešikovně
v tom překotném ústupu
koktá trapně slova omluvy
balí kufry
a mizí v tom temném večeru
jak špinavý zlodějíček
přistižený při činu
jak jeden z těch stínů
zaplašených náhlým svitem
lampy

V. Třepotavého jak motýlí křídla
a nedočkavého věčně netrpělivého
jak zbrklý žák předbíhající svého učitele
a co hůř
rozkopávající mu lebku
při každém kroku
zasekávající mu ostré háky
do vyschlého masa
ale pak něžně
ošetřující všechny ty hrozné rány
tak lze i vidět
ten střípek života
když odplaví se
skoro všechen jed
a nemoc sloupne se
jak stará kůže
tak ho je možné spatřit
nahého v čistých obvazech
jak v kavárně na rohu
šeptá vojáčkovi nesmysly do ucha

VI. Srdce plné
hořkého strachu
mezi prsty vpáčený
krvavý střep
a útok
že mění se v ústup
i osleplé oko vidí
ale nohy
ty ještě poslouchají
a nesou tělo
někam dál
mezi padlé stromy
něžně ho nemoc ukládá
přeje mu krásný sen
nebe dohořívá
už ani není
kam ustoupit
a jedu je
jen na poslední lok
nezbývá než čekat

VII. Jazyk rozřízlý
o ostrý lom skla
pachuť krve
v rozbitých ústech
a po ztemnělých chodbách
jen ozvěny šeptaných slov
tříštící se v každém kroku
chůzi sem a tam
stále bez cíle
mátožně a dlouze
sklouzávající po okenní tabulce
je to jako déšť
lepkavé šílenství
zmrtvělého dne
uvízlé v černý kalužích
jako jazyk rozřízlý
o ostrý lom skla
těm šeptaným slovům
není rozumět
plaší je kroky

VIII. Peří zcuchané a zmazané
černou mastnotou a zaschlou krví
za tmavých večerů
vylézá z koutů
vystrkuje drápy
do chladnoucí noci
a hvězda je králem
a cesta stává se
jeho domovem
to zní v té ozvěně
dokud kroky
ten odražený hlas
nezahluší do země nezadupou
pak už jen zbývá vyřídit
pár posledních záležitostí
razítko sem a podpis tam
nechat oschnout inkoust
před půlnocí odjíždí
poslední vlak
na frontu

IX. I pilnému žáku
někdy dojde dech
a dostihne ho
někdo hbitější
ani ne tak mysli
jako údů
jakoby v krutou odplátku
zasekne v něj hák
zasměje se jeho
prasklé lebce
vyrve střep
ze zkrvavené dlaně
a pohlédne do něj
jako do zrcadla
a není-li ještě
oko toho surovce
chladné a nevidoucí
spatří sám sebe
jak dere se na svět
v hustých zástupech

X. Opření jeden o druhého
jak padlé kmeny stromů
ve chvílích malátného spánku
za ústupu
v rozmoklém úvozu
a za nimi
kamenné stráže skal
v uctivém odstupu
pochodně hasnou
a cesta ztrácí se v šeru
je třeba vstát a jít
nést statečně znamení
vypálené do čela
znovu a znovu uvíznout
v rozmoklém poli
znovu a znovu dutě
do něj zapadnout
se srdcem plným hořkého strachu
a na promodralých rtech
s tím nikdy nevyřčeným slovem

Pád

I. Na rozhraní noci a dne
potkal anděla s lidskýma očima
tiše přisedl
a díval se s ním
přes zaprášené střechy
dolů do města
do prázdných ještě ulic
a vítr zvolna nabíral na síle
zprvu jen čechral peří
ale pak stále výš a výš
zvedal křídla
anděl se na chvíli vznesl
a pak padl na zem
jeho oči ještě zářily
byla v nich lidská krev
a jeho ruce
se tolika podobaly
rukám člověka
klekl si
a dal andělovi své srdce

II. Zima krutě se vysmívá
ledem a sněhem poutníkovi
který u zápraží domu
prosí vkleče o nocleh
ledem a sněhem se vysmívá
ale ti dobráci uvnitř
ve svých skutcích
které už teď strojí
dalece jí předčí
neboť jejich budoucí skutky
jsou naplněny krví
a jejich křivé ruce
stávají se už teď
chladnými nástroji vraha
neboť za vraty z tmavého dřeva
pevně zavřenými na kládu
běžně s poutníky lehá smrt
a každé slovo
mění se v hrubý kámen
kterým rozbita bude lebka

III. Ta křeč někdy vezme
celé jeho tělo ruce
a nohy ztuhnou zlomí se
v podivném úhlu skloní
mu hlavu a převrátí
srdce a rozum a pohyby
naruby jakoby dovnitř
skrz zpěněnou krev
ho ta křeč
vyplivne na břeh
je to nový kontinent
ještě tu nejsou cesty
a chybí tady nebe
protnuté světlem
projíždějícího vlaku
není ještě připraven
vzít si cokoliv
jenom prochází
kolem ohňů
klepe se zimou

IV. Jsou hory
které stojí na stráži
a jsou skály
jež otvírají se
dalším světům
jsou cesty
které hrdě končí před obzorem
a jsou přístavy
kde kotví i lodě
ze skla a hvězd
tam dobře bije srdce
poutníka z tohoto světa
tam lze uložit se k spánku
bez dýky při ruce
tam dobře bije srdce
každého z utrmácených poutníků
kteří byli cizinci
i ve svém rodném domě
tam je znovu otevřen
tento svět hvězdám a noci

V. V každém tvaru
jeho těla
v každém
novém tvaru
jeho těla
teče stejná krev
chutná stejně
i barvu má stejnou
trochu líná v pohybu
a sametová na dotek
tolik se mu podobá
tolik se jim podobá
ale teď se už mění
s jeho dalším novým tělem
se už trochu mění
malinko houstne
ale není to ještě poznat
tady v hotelovém pokoji
to ještě není
poznat

VI. Tu tvář změnil čas
až k nepoznání
ale pořád v ní zůstalo něco
z tváře cizince
který před mnoha lety
vstoupil do města
opřený o hůl
s prosbou o hlt vody
na vyschlých rtech
ta prosba by jej
i dnes ponížila
že vydal by se znovu
těm odrbancům s vaky
naplněnými kalnou tekutinou
i dnes nahání
stále mu hrůzu
tu tvář změnil čas
až k nepoznání
ale srdce uvnitř jeho těla
je ještě žhavé

VII. Běhá po ulicích
pořád mění tvář a pohyby
je jako šílený
rychle se chytá stínu
a do hlavy
mu padají slova a světlo
z domů teče a vpíjí se
mu do kostí do mozku
vlastně jim už ani nevěří
ta slova jen tak
ze zvyku pouští
mezi ně kalí
jenom vodu
není prorok
to ví jistě
jenom prochází
a rozhlíží se kolem
má tady zůstat
jednu jedinou noc
a pak zmizet

VIII. Ne chléb a vodu pro každého
ale jen otevřené nebe
nad rozpálenou hlavou
pro ty z lidu
kteří tančí s chladnýma očima
a myslí pevně ukotvenou
ve skále z drahého kovu
ne vlídnost a slunce pro každého
ale jen svěží vítr
do znavených plachet
pro ty z poutníků
kteří všechen písek pouště
prosili svým krvácejícím srdcem
a nalezli ve věčnosti přístav
jen prach po hrstech
a ne čerstvý chléb
jen vroucí železo
a ne vodu z pramene
pro každého z lidu
kdo nepokořil v sobě strach

IX. Někdo z noci
vyměnil barvy
nalil světlo
jinam přeházel
dráty a kosti zůstal
někde uvnitř
a mluvil hlasy
mluvil dýkou
a krví nepodobal se
nikomu z podpalubí
bral pohyb
jeho pohyb
a ten pohyb
se pak měnil
a přitom zůstával
hluboko uvnitř
každý jeho pohyb
byla noc a bolel
slepý vetřelec
s jeho chůzí

X. Na rozhraní noci a dne
v mlze čpící kouřem
šel anděl a jeho oči
zářily a přetékaly krví
jeho srdce bylo
jako srdce člověka
ale slovům jeho úst
nebylo rozumět
tiše sklouzávala
po ucouraných křídlech
a vpíjela se do dláždění
anděl šel zvolna
a v každém tom slovu
byla trochu smutku a trochu víry
tomu andělovi bilo srdce
tiše jako člověku
slova se rozostřovala
a měnila se v zpěv
nahoře zhasínala
poslední z hvězd

Sůl

I. Sůl sedá s ohněm
tiše v závětří uprostřed
stop ve sněhu střepech
někdy rychle taje
ale pokud zůstává
přes noc pak prolne se
s povrchem jejího těla
uzamkne průplavy v žilách
dá ten klíč jinam
najde pro něj v těle
nové místo
ponoří se pak hluboko
promluví zevnitř
novým jazykem
půlených slov
jakoby zpěv
jakoby chůze
skrz oheň
a střepy
studený kámen dá pak srdci

II. S šedavým popelem
trochu střepů do tmy
mrštěná láhev proti tělu
mostu skrz zrezlé zábradlí
vstříc v blátě dláždění plaše
se rozhlíží po zvuku
hledá stopu promrzlého srdce
do těch střepů
dává krev
a křídla
cizí jazyk
do oken vlaku
padá zrezlý kouř
znovu ten divný klid
zkřehlých prstů
skrz šedavý popel
zahlédne ještě jednou most
rychle mizí v temné vodě
noc proměňuje se
v prázdnou ulici

III. Čas zkrácený
chůzí ode zdi
ke zdi když mrholí
když mlha
sedlá koně
a krev stydne
v žilách
jindy netrpělivá krev
když zpomalí
svou chůzi
a zkrátí čas
šeptá
a ten šepot
rozléhá se chladnou ozvěnou
v promrzlém srdci
zdi se blíží
a koňům dochází dech
poslední povel
a poslední výstřel
sůl pálí v očích

IV. Ale někdy
zablýskne se zlato
a drahé kameny
zalesknou se v soli
jenom krátce
sykne po kolejích nocí
šeptne správné slovo
o nich uvnitř
a ponoří se hloub
v patách ozvěnu
nad hlavou nebe
z prkenného stropu
trochu nejistý uvnitř
bojovník soli
sykne po kolejích nocí
chuchvalce slov
a srdce se vznese
vysoko k tomu nebi
jeho odraz
propluje znovu střepy

V. Stopy plné bláta
a tajícího sněhu
opatrné našlapování
po okraji hraně skla
ale před lety
ještě v době lesů
a skal z popela
z kostí vybělených sluncem
to jeho chůze
byla jistější
tehdy zůstával
daleko od srázu
lehce procházel skrz
les a skály
ale tady
sníh lepí se s blátem
na boty maže ruce
a tváře
to místo
se vzdaluje

VI. Nevěří mu
ani slovo nevidí
že noc
je plná krve
a střepů
ta slova
kolem nich jen projdou
a pak zmizí s prvním poryvem
studeného větru
nevidí ho
ani skrz plameny
že hoří v nich
jeho kůže
jeho oči
že mění se v popel
a zem
je už tak blízko
že i jejich těla přikrývá
noc a moře
nevěří mu

VII. A krev
a střepy
a domy
v té noci
hoří
rychlou chůzí přechází přes dvory
zdi se otevřely ukazuje se skrz ně
cesta
a pak někde nahoře
je oheň
z té krve
a z těch střepů
dali je do domu
opatrně je přikryli
větvemi a hlínou
slovem uzamkli
dali vědět
že jsou v přízemí
toho domu
obrátili je proti zdem

VIII. To místo
zvané dům s okny
a dveřmi uvnitř
to místo
zvané kamenný mlýn
za dveřmi
hoří dřevo uvnitř
to místo
je znamení
dřevo dohořelo
a nahoře kamenný mlýn
tmavne s podzimem
jeho jméno
je uvnitř
klapou střevíce
sněží
a sůl
se ztrácí
pod kroky
prokřehlých chodců

IX. Docela zvláštní úděl
umazaný od popela
a hořčice
na ulici si koupí
něco k jídlu a pití
půjde dlouze
s plným žaludkem
bude sytý
jako oheň
projde plameny
zapálí ho uvnitř
vysoký plamen
na nočním nebi
nasytí hvězdy
zažene noc
a šelmy
věří mu
ne jim
slova plamene
dávají mu duši

X. Do těch střepů
vkládá křídla
a krev
cizí jazyk
zhasnutých oken
opatrně skrz prsty
přidává kapky noci
olizuje konečky prstů
je neklidný v těle
ale ty prsty
se nechvějí jenom trochu
dotýkají se noci
a střepů
doutná v nich
nový život
žádný neklid
chůze po kolejích
potřese hlavou
a jeho ústa řeknou
je to dobré dílo

Var

I. Skrz domy zářilo zlato a drahokamy
jeho kůže zářila skrz rozpadající se domy hovořila
s mořem a ohněm jeho kůže hovořila
padala do nich
a začal se jim podobat
chladná na povrchu
vřela uvnitř
tolik se jim podobala
že i ve stopách
uvnitř těla
nechávala za sebou
jen bláto a popel
že i tvář
mu změnila
když jak zlato
a drahé kamení
zářila skrz rozvaliny
jeho kůže
zapálila ho
i uvnitř

II. Napít se žhavého železa
jako pramenité vody
drtit skály v pěsti
jako křídu
a kroky
aby zvonily
jiskřivě se odrážely
od země
a jejich ozvěna
aby lidi děsila
a jejich ozvěna
aby bořila domy
napít se žhavého železa
jako pramenité vody
a pak usnout
doopravdy usnout
nevidět neslyšet
a spát
zavřít oči
a spát

III. Přístavem plným lodí prochází
s otevřenýma očima kůlem
v ocelovém srdci kůlem ze skla
a stříbra uvnitř
dutý nenasycený jako vítr
před přístavem
hledá ten vítr
a hledá taky
mastný pach
strojů a lodí
nezralé ovoce
jsou ještě jeho oči
ale už je otevřel
už jim dal vidět
a slyšet a cítit
tep skutečného
srdce světa
budou tančit
jeho oči
budou taky tančit

IV. Blátem a popelem
si pomazal tvář
jedl sklo
a krev proměnil
v sladký ostrý jed brodil se
roztříštěným jedem tam nahoře
proti proudu daleko
od skrýše
hovořil s prameny
dávaly mu sílu
protekl pod mosty
vrátil se zpátky
oči mu žhnuly
ale jinak
než šelmám
zvonily ledem
pohled lámal kosti
zastavoval srdce
šel po proudu
s rozpraskaným ledem

V. Na konci dne
mezi skalami s puškou v ruce
chodil a viděl slyšel
svoje kroky
stál nad nimi
a pak v nich
v jejich ozvěně
se odrážela
tvář plná vidin
zevnitř se propalovala
ta stará tvář ztratil ji
někde v údolí
když tam chodil
viděl a slyšel
mluvil do ozvěny svých kroků drolil skálu na prach
tam ji ztratil
nechal v kamení
stopu jako voda z mraků
těžká a studená
voda z mraků

VI. Někdy jen z útržků skal pokrytých prachem
z útržků domů a ulic a tmavých chodeb
sestaví větu
dá řád slovům
uvnitř
nezapomene
začít včas
a skončí
v pravou chvíli
dá ty útržky
dohromady
jedním pohybem jedním pohledem
dá je dohromady
a ty věty pak
budou skutečné
jako řeka pod oknem
jako její břehy
za městem
jako voda v ní
bude to čas jeho slov

VII. Ale pak přijde vítr
chladný a slaný od moře mastný přístavem jeho hudbou
nasycený a překvapený
lokne si žhavého železa zhluboka se nadechne
a napije se a otevře oči
chladné a slané
od moře
zmazané přístavem
zmazané loděmi
a ocelí a olejem
nasycené oči
otevře vítr
bude před nimi běžet
skutečnost se svým dějem
ve svém čase
klokatavě nedočkavě
jako chrlení krve
bude čas větru
jeho skutečná tvář
bude taky plná vidin a krve

VIII. Zevnitř se propalovala
ta stará tvář
podobala se lávě
hořely v ní ohně
plameny z ní šlehaly
vysoko
až k nebi
pod temným sluncem
kvetla noc
podobala se lávě
byla v ní odvaha ohně
a síla žáru
města se rozpadala
padala do moře
když ji viděl naposledy
i jeho město mizelo
v popelu a ve vodě
šel pomalu
skrz domy
a zářil zlatem

IX. Život přichází
skrz zářící slunce
věčnosti
taje jak vosk
přetéká přes okraj v horkých kapkách
padá do udusané hlíny
a tuhne s prachem
v tvrdý kámen
září do tmy
první a nejsilnější hvězda
hluboko v temném nebi
bláto a popel
v jeho stopách
stává se
vzácným kovem
zářícím zlatem
hbitě jak rtuť
proteče skrz krev
život je zde
kolonie vzkvétá

X. Na jazyku pachuť jedu
sladká a ostrá
kůže na rtu
rozpraskala zešedla
jed protekl hrdlem
a v příští hodině
vstoupil do krve
ta vřela
zářila zlatem
a drahým kamením
rychle tekla
jako jarní řeka
jed protekl žilami
a stal se sluncem
uvnitř těla
zářilo krutě
se mstilo
chlad odvanul
zůstala jen ocel
a šepot paprsků
– – –
jsou už blízko
překračují hranice