A je to taková hudba, že nedá spát ani tobě, ani mně. Nikomu z nás nedá spát, taková je to hudba. Dobrá. Je jedna v noci.
K., tohle je poslední místo, kde je ještě plno a není rozumět ani vlastnímu slovu, kde kouř z cigaret ještě štípe do očí a noc nemá konce. K., jsi tak daleko, i když tady sedíme s tebou a mluvíme s tebou. Ale i tak jsi každému z nás mnohem blíž, než jsme jeden druhému tady, teď, než každému z nás je tělo i duše. Tady, teď. Než byli jsme, než budeme. Je to divný příběh.
Rozpršelo se. Po kolikáté už tenhle den prší. Tenhle týden, tenhle měsíc. Tenhle rok. Už to nepočítáš. Už to nechceš počítat. Jako dřív. Jenom posloucháš jak déšť z jemného poklepání na tabulky oken přechází do vzteklého bičování střech nekonečnými proudy vody. Jak si oddychuje při jemném cupitání po okenním parapetu, aby se zas mohl vrátit plný síly a dalšími přívaly vody zahltit nebohé okapy. Už to jenom posloucháš.
Není to složitější než to bylo. To si jen namlouváš. Dobrá, je už teď jistější si všechno zapsat. Slovo od slova. Složit krabice taky už zabere víc času. Ale i tak to není složitější než to bylo. Možná o trochu. Ale jen o trochu. Víc ne. Až když se ty složené krabice začnou hýbat a nemůžeš najít návod, co s tím, když zapomeneš, že ho máš někde opsaný, pak už to složitější začíná být.
Píšeš spolku polykačů světla. Omlouváš se, žes nebyl na jejich poslední schůzce. A žádáš o vlídné zacházení. Mince cinkne o desku stolu. A ty píšeš spolku spalovačů času. Omlouváš se i jim, žes nebyl na jejich poslední schůzce. A že se polepšíš. Další mince cinkne o desku stolu. A ty pak píšeš všem mocným tohoto světa, že ti není dobře a že zítra už nepřijdeš. A zase další mince cinkne o desku stolu. Ta posledni.
Je potřeba ještě pořádně přiložit pod kotel. A ne jednou.
Skácí tě jak les na kopci. Jak stromy napadené kůrovcem. Skácí tě podle plánu. Skácí tě, jak budou chtít. Skácí tě pro peníze. Nebo pro dobrý pocit. Na tom kopci už nikdy nebudeš doma. Vyrvou tě až do kořenů. Až do zapomnění. A co ty? Je ti to vůbec líto?
A vidíš, že noc přichází jak královna. Že je tak blízko. Že až se tě dotýká lemem šatů. Až cítíš její chladivý dech v zátylku. Měsíc se začíná topit v bílých mracích. A hvězdy skoro není vidět. Další pivo si už nedáš.
Z útesů do moře. Všechno se opakuje. Začalo to už dávno. Už si nikdo skoro ani nepamatuje kdy. Jsou jenvzpomínky na ten okamžik. A na to, že možná před tím byl ještě čas. A že všechno bylo blíž. Že Slunce ještě zapalovalo vlasy. A pak že byl i Měsíc. A taky hvězdy. A že nebe bylo většinou vlídné a nepřikrývalo se mraky. A ty že šetřily deštěm, když vzácně přišly. A sněhem. Že hra byla hrou a život životem. Tenkrát. A že pak se všechno začalo opakovat. Zvolna, ale nenávratně. A masky že byly najednou všude. To si možná ještě vzpomeneš, že to takhle nějak bylo. A že se to začínalo právě tehdy lámat.
I. netančí. Sedí sám v prochladlé ložnici. V nějaké ulici, v nějakém domě ze zdmi z neomítnutých cihel. V nějakém městě. Je pět minut do půlnoci. Možná ještě kvetou stromy. V rádiu poslední zprávy a venku ticho a noc. Prázdnota. I. už netančí. Pět minut do půlnoci. Do té jediné a správné poloviny noci. Hlava v plamenech. Tvoje hlava je v plamenech. Jeho už ne. A i tvoje tělo hoří. Ale jeho už ne.
A víš, komu věřit můžeš? A víš, kdo ti ruku podá, až zem ztratíš pod nohama? A víš, kdo tě opustí jako první a kdo zůstane s tebou jako poslední? Je vypráno, je čas prádlo pověsit. A bude čas ho posbírat, až uschne. A pak možná bude čas procházky na koupaliště a pár slov pod slunečníkem. Ale asi bude pršet.
Když vzduch sládne koňským potem a noc nabírá na síle… Když den slábne s každou rozsvícenou hvězdou, je čas. Je ten správný čas.
Zloději ryb se schovávají ve stínech lodí.
Už neprší. Na chvíli přestalo pršet. Stavíš se nahoře na náměstí. Když vyjdeš schody. Když si oprášíš kalhoty, když si otřeš dlaně o mokrou trávu. Stavíš se nahoře na náměstí. Projdeš se kolem zaprášených výkladních skříní, kolem zavřených hostinců a heren. Kolem prázdné kašny, kolem polámaných soch andělů. A budeš se dívat do tmavnoucích oken domů. V přízemích domů tou dobou už budou pomalu zhasínat. V patrech nad ním se ale i potom bude ještě chvíli svítit. Ale opravdu jen malou chvíli.
A co teď? Teď co nejdál od břehu. Co nejdál…
V mezivrších ve studních ubývá vody. Je jí s každým dnem méně a méně. Jen nad loukou za starou kovárnou je prý v jedné studni vody ještě nad kotníky. Ale prý bude hůř, skuhrají kavky pod okapem z vrbové kůry. Zvony zvoní. Tramvaje jen když hrozí nebezpečí.
Nepřítel tvého nepřítele není tvůj přítel. Tak, teď už to víš. A už zhasni. A spi.
J. nám znovu otevírá dveře. Dává nám tu šanci to znovu zažít. Daleko od promoklých pastvin, daleko od rozblácených cest J. nám znovu otevírá dveře. A je už téměř podzim. A zesláblé slunce zapadá lhostejně do přístavu. Jako tolikrát před tím zapadá do rozmrzelých lodí, co už na nic nečekají. Do zaprášených, špinavých podpalubí. Ale teď je to trochu jinak. Někde tam teď čeká J. u otevřených dveří. A všechno je tak najednou blízko. Zase. Znovu. Tam i tady. Poznáváme ho po hlase, víme, že je to J., kdo nám znovu otevírá dveře. A dává nám tu šanci neklepat a jen vejít. Trochu s nejistým úsměvem, trochu s trapnými rozpaky. A slunce padá líně do přístavu a nebe voní znovu ptačím zpěvem, vře dusotem stád divokých koní. A noc rozpřahá se od pomalu tichnoucího soumraku až do nejistého úsvitu. Trochu neomaleně. A J. nám naposledy otevírá dveře.
Popovídat si. Jak ti je. Ještě je čas. Ještě je. Zastav se na chvilku. Neboj, toho času fakt ještě trochu je. Dáš si čaj?
Za necelou hodinu ti jede vlak. Za ani dvě další. Ale pak až ráno. Možná. Ten před ním může být klidně už ten úplně posledni. Ale i tak máš ještě docela na výběr. Tak to zvaž, kterým pojedeš. Ale nepromarni ten vzácný okamžik, kdy i čas svolí, že na tebe počká. Nepromarni ho. Ještě by to byla škoda. Ale nezapomeň, že až do odvolání je na trati výluka.
Ale to nestačí, pořád je to málo, pořád toho není dost. Na rozvrzané židli, v propocené košili, se špatně zavázanou kravatou, nad stolem s poházenými papíry počmáranými čísly a grafy kroutí nesouhlasně hlavou a pořád dokola opakují: To ale nestačí, to je pořád málo, pořád toho není dost. A upřímně řečeno, mají nejspíš pravdu. Když se ohlédneš zpátky, projdeš si všechno, co bylo, i ty musíš uznat, že přes to všechno, co se stalo, není toho ještě pořád dost, že i tak to pořád ještě nestačí. Že je toho ještě pořád málo. Že je potřeba ještě pořádně přiložit pod kotel. A ne jednou.
Den dožívá v tlumeném chvění země, v ozvěně vzdalující se bouře se snaží naléhavě noci připomenout, že chce se ještě vrátit. Není ale už pro něj místo. Je vyprodáno. Dlouho dopředu.
A znovu na ostrovech hoří. Zvykáš si na pohledy do plamenů. A na hudbu. Co je tak dobrá.
Ještě jedna otázka. Poslední. Opravdu poslední. Co tedy bude? A bude vůbec něco? Ještě jednou se ptáš a znovu a znovu natahuješ hodinky, aby se čas nezastavil. Tvůj čas aby se nezastavil. Aby tě neopustil. Tvoje poslední jistota, tvůj poslední průvodce a zpovědník. Tolik mu věříš. Že dobrému nakonec otevře cestu a to špatné, že zastře mlhou zapomnění. Kdykoliv. Třeba i ráno na zastávce, když pojedeš do práce. Když budeš dobíhat tramvaj. A budeš láteřit, že je ho tak málo. A i přes to mu budeš věřit, že dobrému nakonec otevře cestu a to špatné že zastře mlhou zapomnění. I přes to.
Pozdní příchody, zbrklé odchody. A to večírek ani ještě pořádně nezačal.
Jsi zase tady F. a je s tebou tvoje hudba tady a je hudba v tobě a tvoje hudba v každém z nás. Teď. Znovu. Divoké zvíře. Je tady hudba a je tady F. A je to tak správně. A nám hoří hlavy. Ale ještě tomu nevěříme. Ale ještě tomu nechceme věřit. Že hoří. Ale je to tak. Není žádné léto, žádná zima. Je hudba. Teď, pořád. To říká F. A prší. A je zase noc. Znovu. A je to tak správně. Není proč hádat z kávové sedliny, co bude. Není. Je tady F.
Někdy na konci týdne. Kousek od zlomu. Na úzkém rozhraní dne a noci. Chvíli po nedořeknutí věty. Chvíli před placením, dlouho před úsvitem. Mince cinkne o desku stolu. Ke stolu přisedá neznámý. Vytahuje z propršeného pláště paklík karet. Dáme hru? Moc se ti nechce, ale nakonec kývneš hlavou. Že ano. Mince cinkají o desku stolu. Do úsvitu je daleko.
Nech tady klíče, my pak zamkneme.
Zhasnout lampu. Dolít petrolej. Podívat se ven, jestli už neprší. A pak pověsit prádlo a koupit barvu. Podívat se, jestli se déšť nevrací. Svěsit prádlo, natřít plot a promazat panty. Aby nevrzaly. Až přijdou.
Dny utíkají jako voda. Noci ne. Noci se líně vlečou a každá další minuta do úsvitu je delší a delší, mnohem delší než ta předchozí. Ale doteď noci přeci jen nakonec vždycky skončily. A nechaly dny, aby si to taky užily. Na chvilku. Ale tahle noc ne. Tahle neskončí. Bude to velké. Anebo taky ne.
Překvapení se nekoná, všechno běží, jak běželo. A jak běžet má. A vlastně je to tak dobře. Je krásně.
To půjde. Někam to rychle zapiš. A pošli to dál. Všem. Ne jen těm které znáš. Teď. Tady. A rychle. Takovou chvíli nesmíš promeškat. Tak dobrotivé neni nebe každý den. Nevadí, že se ti špatně dýchá, že brní tě prsty, že točí se ti hlava. Že ani nevíš, kde jsi a proč právě teď je ta správná chvíle. Že ani nevíš, kdo jsi a proč vůbec jsi. I tak to půjde. Někam to rychle zapiš. A pošli to dál. Všem. Nepromarni ten vzácný okamžik. Kdy i čas svolí, že na tebe počká. Nepromarni.
Není to složitější než to bylo. Jen času je znatelně míň.
M. je zase ve městě. Možná se potkáte někde na přechodu, ale stejně asi ani vědět nebudeš, že na tom přechodu, že to byl M. Není divu, tomu se dá skutečně těžko věřit. Je to divný příběh, říká M. Neustále se vrací. Pomalu. Ale znovu a znovu. Říká M. Hlavně si dávej pozor. A nestůj tady moc dlouho. Nebo tě něco přejede.
Tenhle den není v žádném kalendáři. Tohle místo není v žádné mapě. Aspoň to tak vypadá, zdá se, že je to tak. Ale přitom to správné telefonní číslo je připsáno rukou na okraji jídelního lístku a datum je podtrhnuté tužkou na jeho prvním řádku. A mapa? Mapa je na druhé stranĕ toho lístku. Stačí si to jen zapamatovat. Všechno zapamatovat. A pak? Další zápas. Další únava. Není to až tak složitější, než to bylo.
Na hlavní silnici je klid. Semafory na křižovatkách zhasly. Měsíc se topí v bílých mracích. A hvězdy už ani není vidět. Na ulicích je klid. Poslední cyklista zmizel někde v postranní ulici. Není už koho potkat. A není ani proč.
I nicota dokáže srazit k zemi. Na schodech nahoru na náměstí. Někde v polovině cesty. Padáš na kolena. Do mokrého listi. Co voní podzimem a deštěm. Bahnem. Pomalým zánikem. I nicota dokáže srazit na kolena. Opraš si kalhoty a otři si dlaně o mokrou trávu. A dojdi až nahoru, až na náměstí. A nestěžuj si. Bude hůř. Na dopsání poslední věty si budeš muset příště vzít v práci den volna.
Ruku na srdce, proč se nezasmát. Proč se tomu všemu nezasmát. Aspoň jednou. A pořádně. Třeba to bude naposled.
Teď ale sedíte spolu. Lovci příběhů. Lovci deště. A zloději ryb…? To nikdo z vás neví, že jsou na blízku? Ty to ale tušíš. Spoustu let to tušíš, možná to tuší i někdo z nich. Ale tím to taky zas všechno končí. Nastav si budík, ať nezaspíš. Tahle noc bude divná.
Mít ještě někdy ten pocit, že času je až příliš.
L. jde po ulici, ve stínu domů jde. Těch skoro nejvyšších ve městě. Po té druhé straně ulice skoro nikdy nechodí. Možná proto, že světla je tam až moc. Že lidí je tam až moc. Ale teď i ta druhá strana ještě před hodinou přivrácená do zkalených paprsků zapadajícího slunce už taky těžkne soumrakem. A nikdo už tam skoro ani není. Továrna je blízko, matná naoranžovělá záře prozrazuje její přítomnost. A když seběhneš pak dolů po zaplivaných schodech, L. když je seběhne, když projdete spolu úzkým průchodem páchnoucím po špinavém prádle a přepáleném oleji, ostré bílé světlo pohltí dotírající noc. A hudba. Ta taky.
Na ostrovech hoří znovu ohně. Překvapení se ale nekoná. Z útesů do moře zase skáčou další odvážní snílci.
A my už víme, jak to je. Nebo aspoň to tušíme. A cesta je prázdná a stopy poutníků zanáší prach a slzy bohů. Černá sůl. Krvavá zem. A my už víme, kam šli a s kým. A proč. A my už víme, za čím šli. Nebo aspoň to tušíme. Nad zpola plnou nebo zpola prázdnou sklenicí už víme, jak to je. Nebo aspoň někdo z těch, co s námi tady je, to aspoň tuší. Možná. Cesta je prázdná a vzduch je kalný. Stejně jak před tím posledním deštěm.
Noc si vykračuje pyšně jak královna.
Posaď se. A povídej. Jak jde život. A co v práci. A doma. Povídej. Dáš si čaj? A co ta tvoje muzika… Ještě hraješ? Posaď se a povídej. To ticho tady je potřeba trochu naředit.
Nebezpečně blízko povrchu. Nebezpečně blízko kořenům stromů. Je už slyšet dokonce i podkovy koní, jak tlučou o rozbité dláždění. Je slyšet hlasy. Jejich hlasy. Jsou už blízko. Tak nebezpečně blízko.
Jedeš zpátky. Po dlouhé době máš na lístek i na nocleh. A to je dobře. Na skok tam odkud jsi. A to je dobře. Jedeš zpátky. Jedna noc tam odkud jsi. Možná se už nebudeš muset vracet tam, kde ti řekli, že máš být. Za večeři poděkuješ. Za nocleh jen pokud přijde ráno.
Další pivo si už nedáš.
D. na temenech kopců, na útesech skal. Na dotek hvězdám. Na vrcholcích hor. Co tyčí se od nepaměti k nevědomí. D. s proroky v patách, D. daleko od nich. D. v dolech na sůl, v dolech na stříbro a na hvězdný prach. Poutník na poslední cestě. Nebe žloutne s přicházejícím deštěm a v úzkém pruhu světla nad obzorem hoří poslední černá hvězda. D. je tady a teď. A naše vzpomínky jak přezrálý hrách se sypou z popraskaných lusků času. D. je tady a teď. A světlo je jako tma stejně temné a studené.
Je jedna v noci a zas nemůžeš usnout. I když se ti chce tak moc spát. A ptáš se tiše noci, plaše, jestli to už není naposled.