I
nad soutěskou stromy kvetou
světlo váže stvoly trávy
do věnce
nad soutěskou stromy kvetou
divoké vyjí tam šelmy
všechno k soudu jde
čin je dokonaný
II
uprostřed vzdálenosti
ohýbají se vzácné plechy
osli řinčí ušima
celý svět je nakřivo
celičký svět si špatně stojí
nedává to smysl
venku je třeskuto
prudce tam leje
rázem je zase tma
III
zběsilá střelba černých mušek
nebyla příliš úspěšná
a ve vzduchu zůstalo
až příliš mnoho zavazadel věčnosti
líně se vznášela
a pomalu pohlcovala
zbylé bojovnice
z řad neohrožených mušek
hltala studenou vodu deště
IV
jasná hudba jemné prsty
jsou to bubny
co leží na mezi
z nebe prší
za úplňku za zpěvu stříbrných žab
ze stromů stala se řeka
vynořila se v rozmoklém poli
jemný hlas
zapaluje bubny
plamen je vysoký
V
ty oči jsou vodní oči tvého pokoje
a tiše kapou na sešlapaný koberec
trochu si půjčil sněhu za oknem
od úst jde světlu pára
nedokázal by více sněžný kůň
zde je krabice
je tam klobouk
sluší velice
průsvitné hlavě
VI
skutečné srdce je tamhle na jabloni
sedí blízko něho mladý havran
tluče křídly
zobákem se dívá do deště
pohyby jsou pomalé
oči ospalé
srdce pluje
VII
modrá květina mezi modrým plevelem
modrá voda mezi modrým pískem
i rty jsou modré
je večer
je chladno
v krbu vyhasl oheň
svíce dohořela
ze vzdáleného světa
přišla modrá noc
VIII
drahé kameny v klapotu motoru
rozbily tři zrcadla
a třem vdechly život
blízko šachty
planou pochodně
zlato je už blízko
skleněné ryby
vypluly na hladinu
IX
a v cibulovém poli je malý sad
několik stromů malá chatka
nevede tam žádná cesta
a nikdo tam nežije
o slunovratu pak
otočí vítr klíčem
ty stromy rozkvetou
a na stole
bude prostřeno
X
nebyl nikým nikdy nikde nepoznán
a stojí s rozumem teď v koncích
v rozlomeném jablku je už zasněžen
nedívá se a naslouchá a je koněm
v každém páru bot tmou označen
chytá se drápkem
na šatech visí
není
XI
ve vodopádech voda vrší se
na vodu se voda vrší
ve vodopádech je v nůších
a stále tak trochu prší
tak trochu prší voda
ve vodopádech se vrší
nůše je plná vody
vodopády nůší
s broskvovou příchutí
se stále vrší voda
tak trochu prší
XII
z týdne mnoho už nezbývá
jen trochu suchých kůrek popela
zdvojený obraz kalného nebe
naproti otevřenému oknu
s výhledem na vysočinu
je tam silný proud
stál tam most
XIII
kde okraj kde hledat kde spona
kde hlídač spí kdo našeptává
že tady je ten nejčistší ze všech
mlhavý plamen a žhavý pramen
kde bere se ta jistota
že je to nehořlavé
kdo našeptává
že to neshoří
že to je na židli
za stolem vyje
se psy
XIV
mezi notami je propast ze železa
ta klec je ze železa stříbrně se
leskne v kupce jehel trocha sena
stříbrně se leskne ale je mlhavo
a uvnitř sluje leží slané pečivo
mezi notami a stříbrnými paprsky
slané pečivo leží a tiše se plní
mezi notami železem a ztrnulostí
hudba je ve stroji
XV
co nebude se nesplní
co není s kovem nezrezne
a co s hlínou se nestřelo
to neskončí v podzemí
jen ta kyselá věta
pořád tu ve vzduchu visí
a těžkne
XVI
za svitu lampy zhasneme
za plavby lodi se utopíme
nad vodou pod skálou
se neudržíme
na hladinu vyplujeme
nože jsou ostré
kůže lesklá
jsme námořníci
z tohoto světa
XVII
nevzhledný vzhled a obavy o zrak
rámují temný obraz několika bitev
na poli umění a vědy
na poli chleba a soli
přivítán s rozevřenou náručí
se zavřenými ústy hledí
na poli
se slzou
v každém oku
XVIII
nerušený pobyt ve světových lázních
zubní pasta na dvojí použití karta
se obrátila je hostitelem
vstává časně aby je obul karta
se obrátila a on platí
jejich penězi
XIX
na nic už nebudeš mít chuť
mysl se oblakem vidin zatáhne
v barvách stroje to vytisknou
pro každé nároží najde se cár papíru
na nic už nebudeš mít pomyšlení
v barvách stroje vidiny překonají
skrz oblaka to protlačí na každé nároží
zaplní prázdná místa
zaplní mezery ve vzdělání
ale nezbohatnou
XX
od stropu stropem od podlahy podlahou
ve zdi zase zdí za oknem pak oknem
zaseto sklizeno
umyto uklizeno
ve stropu díra v podlaze vítr
ve zdi praskliny za oknem květiny
je dávno zaseto ze stolu sklizeno
umyto nádobí uklizeno po dvoře
netušené dálavy
XXI
má-li oči je blízko
má-li zuby je daleko ještě
noha jde aby nohu minula
ruka bledne aby ruku umyla
má-li oči se všemi je konec
má-li ústa všem o tom řekne
XXII
proti vchodu sto je východů
proti slunci tisíce hvězd
krása rodného kraje bolí
ta žhavé znamení
olizuje tě kovovým jazykem
rozpáleným do běla
krása rodného kraje bolí
vyrostla tady krátká věž
je bílá od ohně
XXIII
protože tam je vzácné koření
oni přišli se slovy o dveřích
a ty dveře jedny za druhými otevírali
před užaslými zraky přihlížejících ryb
protože pak přišel protáhlý vítr
a připomněl všem nastávající večer
zvolna rozešly se ryby do svých domovů
a tam ťukaly na dřevěné stoly
v dobré víře
že tak zacelí všechny díry
ve všech oknech
sypaly koření
XXIV
mrazivé ráno
hoří ohně
celý den vstupuje do domu
míjí se se všemi
rostliny kvetou v oknech a na chodbách
zlatý pyl snáší se na hlavy procházejících
a zůstává ležet v jejich stopách
míjí se s nimi
za ním jsou jiní
dobrá snídaně
uvnitř domu
zlatý pyl hoří
v mrazivém ránu
XXV
nejzajímavější místa v bochníku chleba
září bledým svitem měsíce v úplňku
pomalu se drolí a láme
drobky strhává proud lávy
a ony odplouvají
do ohnivého nebe
hmyz je nablízku
XXVI
hledáme jiné věci než jen hlínu
a dlouhé odmlky mezi našimi slovy
hledáme rostoucími domy
a několik rad a několik cest
možná je někdo spočítá
na prstech ruky
ale podle něho
je ještě daleko
hudba obrázky
z našich hlav
rostou divné věci
ale my mlčíme
XXVII
jít najisto
vždy najít
chytit košile
a vyčkat
příchodu vojska z prádelny
košile na starém statku založily společnost
společnost podporující růst rukávů a límců
platí se knoflíky
chodí se pěšky
je třeba je pochytat
XXVIII
úplně první kroky na kopcích
dopisy a nádoby s inkoustem
modré dopisy a modré nádoby
a rychle schnoucím inkoustem
kopce dýchají
chvějí se pod nohama
inkoust se vpíjí do hlíny
je třeba dopsat dopis
a vyjít ven
koš je už plný
XXIX
neutuchající zájem o prašné boty
protkané snad pravým zlatem
k nepoznaní změnil tváře
mlhavého údolí se třemi kopci
je právě dojezeno
a boty se procházející po stole
nitky ve švech zlatě se lesknou
a zuby rychlých loděk
marně po nich netahují ruce
je právě dojezeno
XXX
není mnoho skal
co samy noří se
při západu slunce
do prachu starých map
a není ani mnoho těch
co chutnají sladce po medu
a voní čerstvým povětřím
právě takové skály
rostou tady všude
ze vzteklého mechu
XXXI
olej lží stoupá k očím kovadlin
zavadil o temné schodiště
v postranní ulici
balí plamen do lesního papíru
dotkl se kovadliny
a je krásou její uchvácen
po ostatních jen nevšímavě stéká
kreslí kruhy
XXXII
čirý děs vychází z otevřených vrat
energičtí psi divoce vyjí
a dubové třísky krouží vzduchem
nastal den
kdy tepané zlo přišlo do vsi
davy šílí
sázky jsou uzavřeny
nastal den
kdy zlaté ruce ukrojily z času
řádnou porci
XXXIII
ze šišek zase šišky
a z borovic zas jen borovice
nestvořil nic jiného
tenhle nový pořádek
mezi lidem šíří se neklid
prý bude se poledne krátit
a půlnoci svěří se úřad starosty
mezi lidem šíří se neklid
XXXIV
do starých hadrů zabalen je krvavý nůž
a v dřevěné truhle leží stará puška
brzy bude tma
a utichnou kroky v domě
rozsvítí lampu
a napije se chladné vody
brzy vyjde na lov
XXXV
nikam není daleko
každá čočka padá tu na práh domu
nikam není blízko
černá kočka za komínem sedí
pokašlává
je to kočka podzimní
stářím už sešlá
směje se na tu čočku
kysele
XXXVI
nastalo období vedro s příchutí rtuti
všechny spisy shořely je z nich popel
mocná příroda
všem zatápí
v otevřených zavazadlech
dost je místa pro knihy
je třeba upéct medové koláčky
a vyrazit
na cestu
XXXVII
nic již nepřipomíná staré časy
kolem jen plevel a zborcené zdi
na nebi temná hvězda
poslední příležitost promarněna
sever se bouří
je v plamenech
kokosové hradby
zachvátil smích
sebe
XXXVIII
dobře zní tahle hudba
melodie plná tajemství
nečekané údery
trubek
v hloubi orchestru
hrají v kostky
zamlžená okna
zní potleskem
zde je klid
XXXIX
oční stupátko zpomalený vrak
vjíždí do starobylého nádraží
veze smůlu černé pasažéry
kolejnice klepou se strachy
že průvodčí to nepřežil
na výhybkách
stojí čápi
v zobáku jízdenky
na křídlech prach a pletené vločky
čtou si v jízdních řádech
XL
v levé tváři skříně hejno vran
po stranách rychlí psi z kovu
opravdové štěstí
mocné vidiny
zima už nepřijde
bude vždy jen podzim
černé houby kvetou
a sladce voní
jsou tam v lese
samy
XLI
nedlouhé zvonění na zvlněné planetě
vybídlo koně ke trysku měkkou krajinou
aby si ty koně opatřili
podali si ruce se strojem
hovořili měkce
zvlněně mlčeli
už byli jiní
a měli dobré koně
padalo dlouhé listí
XLII
je to šepot jak z pekel samotných
tahá za uši k breku šimrá oči
pokrývá se popelem
za pecí se skrývá
je to šepot jak z časů rovin
láme slabé ruce k zemi ohýbá kolena
suší se na slunci
drží jazyk za vestou
XLIII
z plechového hrnku vytlouká zmrzlou dřeň
má to napsáno v kalendáři
perlovým písmem
šarlatovým inkoustem
přemisťuje květiny v uzavřeném dvoře
nadbíhá jednotlivým dnům
a maže celé týdny
špinavým rukávem
XLIV
nekonečná řada dobrých a ještě lepších
večerů a pravých telegrafních klíčů
blyštivých zvonkoher a tajů v podpalubí
když lodě pomalu klesají ke dnu
sladce zpívá kovová větvička
a zábrany padají
na palubě hraje promenádní orchestr
jí se mnoho planého česneku
a vládne příjemná nuda
VL
nejmocnější lidé na vrcholku hlav
nejjemnější rohlíky s máslem a medem
snídají a od lesa zvolna prší
z kopců nesou se velebně
majitelé obchodů
sedí a mlčí
bude konec měsíce
není co prodávat
XLVI
v dobrém háji špatná bylina neroste
snad i mezi tyto stromy nějaká taková
se nezatoulala
kořínky tam nezapustila
líbezným květem pocestné neomámila
vařili kaši
přidali byliny
hnala se
bouře
XLVII
vyvařila se všechna voda
ze dna oprýskává barva
pára se rozplynula
okna se zamlžila
nástěnné hodiny stojí
ručičky spí na polednách
dveře jsou zamčené
a v bytě hoří
XLVIII
zobcová flétna k šedému obzoru
je krutě namířená loudí tóny
ve spodní vodě
je krutá
zamyslela se
potkala se ne neúplným časem
mračí se
z téhle síly
mnoho už nezbývá
IL
v pravé tváři skříně nejtemnější tvor
z medových hlubin a divokých propastí
za ním pak
skleněné rukavice
bez palců
a chmur
mocné sloučeniny
tklivých kreatur
L
máta tě osvobodí
za uchem muška sedí
na temeni šedá veš
máta tě osvobodí
vloudí se domu
drzou havěť vyžene
nakrmí napojí
tvůj dobytek
máta tě osvobodí jednou provždy
LI
ve džbánu malá ještěrka
v její hrudi černý kamínek
místo srdce tiše tam bije
ničeho se nebojí
když zanikne tenhle svět
ještěrka se napije vody
a kamínek promění se v krev
vyjde nové slunce
a do skladů přibyde nové zboží
LII
a jestli tohle je to správné století
máte tu jistě šaty z cukrové vaty
rychlé botky
za pár smítek prachu hrst
a jestli tohle je ten správný dům
máte tu dveře z pravého skla
a okna jen ve sklepě
máte se tu zkrátka dobře
LIII
vše vykládá s náramnou opatrností
jemně se do rozechvělých rukou bere
pomalu se do háje nese
a s úctou ze skály shazuje
jemný je to tovar
ze vzdálených krajů
přes všechna nebezpečí
až sem přivezený
milodary od nicoty
LIV
okřál trochu
napřáhl se
a zase usnul
nic nebude dnes k obědu
ani k večeři
do šumění deště
vloudila se divná píseň
nezbývá než věřit
že plavci mají skvělé brýle
LV
na bukovém trámu
v objetí víry
s pamlskem za zuby
vrkají sytí holubi
v dřevěném nebi
praskají trámy
značí to začátek
stříbro v poledne
i zubní kartáček
LVI
zase zpívá
že z úst
málo už
mu zbývá
sutinou
v té chvíli
se nazývá
obrazy lvů
a pustin
jeho oči
se noří
do hlubin
LVII
kamenný podstavec se vzbouřil
sametovým hladem se zachvěl
opukové šaty oprášil
a do zdi se zakousl
vzbouřil se prudkým jedem
oprášil opukové šaty
a do zdi zatloukl hřeb
plakal štěstím
LVIII
při zemi pravidelným mlázím
nepřehlédnutelným trním
se za hladkými bobulemi
z posledních sil plazí
rukama rozhrabává spadané listí
nohama o kořeny se zapírá
hladké bobule
tak vzdálené
LIX
marná je snaha trávy
nerůst hlavou vzhůru
kořeny pít rovnou z deště
necítit na listech studenou vláhu
v detektivní kanceláři
sedm sedí detektivů
marně lámou si hlavu
jak k tomu ta tráva
tak rychle přišla
LX
možná že leje
na nebi temně hřmí
však v závětří
jistá je naděje
že dech se nezkrátí
a olej nepřepálí
že obličej se nezmění
a zůstane stále stejný
v dešti nerozmokne
LXI
města… světla a vůně… jámy