Jsem ještě tady
Jsem ještě tady?
Ptá se sám sebe zmateně
když vystupuje z vlaku
Bříza za ohradou
se k němu důvěrně naklání
a zve ho k sobě.
Obejme jí pevně
Na oko přísně ho kárá
že co to vyvádí
že pomačká jí lístky
že poláme jí kůru
A pak o něco mírněji
Co blázníš, Vločko?
Vždyť viděli jsme se ráno naposledy
A on zase ví
Jsem ještě tady
Ohryzku jablka
Uviděl anděla
na okenní římse protějšího domu
Díval se na něho
se zatajeným dechem
A bál se,
že ztratí rovnováhu
a spadne dolů na chodník
Ani si tenkrát nevzpomněl,
že andělé by měli mít křídla
A ten anděl s tváří starce
tam dál klidně seděl
a hryzal s rozkoší zelené jablko
A jeho za něj brala taková závrať
že musel odejít od okna
Když se po chvíli vrátil zpátky
už jen holubi posedávali
na okenní římse protějšího domu
a zvědavě klovali do zlátnoucího ohryzku jablka
Slova zbytečná
Jako když hoří pole
chtěl ti říct
ale slova mu uvízla v krku
Zadrhla se
a nešla ven
Co na tom
že je nakonec neřekl
Ve chvíli
kdy tvoje pole hoří
jsou už stejně všechna
slova zbytečná
Může být
Ten rám tomu obrazu prostě chybí
Vidíš to taky?
Tady a tady
A tam
Poslouchá jí jen na půl ucha
A tak
když se znovu a důrazně zeptá
Myslíš si to taky?
Jen zmateně zamumlá
Může být
Tmě a samotě
Z domů rostou stromy
a z města se stává les
Jen v jednom okně se svítí
Dva páry rukou se hřejí
u petrolejové lampy
Dva páry očí přivykají
tmě a samotě
Krví slepené rty
Nejdříve byl konec
Pak teprve přišlo světlo
a hřálo Slunce
Hrála hudba
a víno teklo proudem
Nejprve byl konec
a před ním spousta jiných
takových konců
A mezitím vytí psů
horečka a třes rukou
slepotou mučené oči
a krví slepené rty
Je po sklizni
Studený vítr zvedá z polí
poslední zbylé klasy
A Slunce tápe v mlhách
nízko nad obzorem
Je po sklizni
Stromy barví se do ruda
a do zlata
A stříbrné kříže zdobí
tmavě modré podzimní nebe
Je po sklizni
Pro sestru Smrt
Zapalme srdce hada
a napijme se na zdraví
Věčnosti
Zapal srdce hada
a nech na dně
něco málo kapek
pro sestru Smrt
Další noc beze spánku
Další noc beze spánku
další omítka za nehty
a potem promáčená prostěradla
a stíny na duši
a na těle
šrámy
Další noc bez konce
další léky jen na předpis
a nesplacené dluhy
a úroky
z úroků
Ráno na ryby
a v poledne na poštu
Večer na pivo
a pak zas
další noc beze spánku
Čas příměří
Tiše dnes plyne voda řece
a nezvyklý klid vládne v ulicích
Na některých tvářích dokonce zahlédneš
i nepatrný náznak úsměvu
a podané ruce nejsou dnes
tak mdlé a chladné
jako ještě včera byly
Mezi zuby nelesknou se slova zloby
a ostří nože neprořezává se pohledem
Stisk je pevný a přátelský
a slova a pohledy jsou plné důvěry
a pochopení
Po měsících nepřátelství
nastal na pár okamžiků
čas příměří
Ale nic víc
Jistě
Je tu jistota
že se nadechne
až docházet mu bude dech
že bude pít
když bude mít žízeň
že bude jíst
když bude mít hlad
že půjde
když bude kam jít
že svou cestu začne tam
kde se ráno probudí
a dojde tam
kde večer složí hlavu
A z hadího hřbetu nad jeho hlavou
že bude svítit průsvitné Slunce
a že pak Měsíc a hvězdy
budou zpívat tiché písně
Ta jistota tady je
Ale nic víc
Odvarem z bolehlavu
Dnes večer oblékneš šaty po starší sestře
co mají barvu vlčího máku
a půjdeš městem
a město se k tobě důvěrně nakloní
a zašeptá
Zatanči si se mnou ještě
Dnes večer naposledy oblékneš šaty po starší sestře
co mají barvu vlčího máku
a voní hlohem a ostružiním
a budeš tančit
bosá na mokrém dláždění
Než přijde ráno
a všechno to skončí
smutnou písní v koupelně
a odvarem z bolehlavu
Chutná po sněhu
Nevšímá si ho
vždyť taky jen prochází po okraji jeho světa
není proto ani třeba
mu věnovat pozornost
Dokouří cigaretu
nedopalek rozšlápne do spadaného listí
a bláta a smetí
na kraji chodníku
Nadechne se
Vzduch je čistý a ostrý
Pálí na jazyku
Chutná po sněhu
První naše místo
Staví slova proti slovům
a proti prudkým pohybům ruce v kapsách
Říká
Tady na té zdi
jsi psala
naše první slova
Tady u té zdi
začal náš příběh
A pak ještě
skoro beze slov
vydechne
Tady bylo to
první naše místo
Žádná cesta zpátky
Tolik noci
tolik deště
Tolik úzkosti
tolik bezvýchodnosti
Tolik ulic
tolik světel
Tolik křídel andělů
tolik okenních říms a holubů
Tolik odcházení bez návratu
a prázdných chodeb
Tolik zrcadel
a odražených pohledů
Tolik slov
a stínů
Tolik nevyřčených vět
a nesplněných slibů
Tolik otázek
a žádná cesta zpátky
Je konec listopadu
Drobně mží
Je konec listopadu
Nic se přece neděje
Co blázníš Vločko?
Vždyť svět nekončí
všechno běží dál
jak má
Co blázníš Vločko?
Nic nemění svůj zaběhnutý řád
vše se s upřímným nadšením opakuje
Co blázníš Vločko?
Nic se přece neděje
Měl by už radši jít
Dotýká se téměř neznatelně
špičkami prstů oprýskané barvy
na dopisní schránce
Je otevřeno
Pootevřenými dveřmi je vidět
převrácenou židli
a ručník pohozený na zemi
A odraz plamínku svíčky
ve skle příborníku
Stáhne ruku zpět
jakoby se spálil
o žhavý plát kamen
Dole klaply dveře
Měl by už radši jít
Na předměstí
Zavíráme
Padej odsud
Znechuceně si odplivne
Je plný vzteku
Mávne na taxík
a zmizí někde
na předměstí
A pak už jen tma
Tak chladno je dnes na lavičkách
a v podchodech
Poryvy větru
škubou poslední cáry plakátů
a kusy špinavého papíru
poletují ulicí
Tak chladno a prázdno je dnes na lavičkách
a v podchodech
Jeden osamělý chodec
jeden nůž v dlani
Jeden záblesk plamínku svíčky
a pak už jen tma
Co to znamená
Řeka má dnes barvu krve
a peří labutí barví se do růžova
Řeka dnes nezpívá
jen tiše se převaluje mezi břehy
a pozoruje racky nad sebou
a zástupy lidí na mostě
Řeka má dnes barvu krve
a ty už víš
co to znamená
Nadechnout
Pár minut po půlnoci
Jeden den je pryč
a druhý skončil dřív
než se stačil
nadechnout
Nebudeš
Kameny ve vstupní brance
jsou už obrostlé mechem
Opírá se o ně
a ptá se sám sebe
Jsem ten
kdo jsem?
Nikdo to vědět nebudeš
Odpovídá mu ticho sborem
Nebudeš
A neptej se
Neptej se odkud a kam
Ale dívej se dopředu
Zastav se na chvíli
Sedni si na lavičku
a dívej se před sebe
Tamhle mezi stromy
a dál
Až za trať
za břeh řeky
co ani není pořádně
odtud vidět
Ale každý ho tam
za pražci a štěrkem tuší
Dívej se, Vločko
a neptej se
To je vše
Skelný pohled
a promodralé konečky prstů
Nevidíš neslyšíš
Tak jdeš
po boku tvého nepřítele
Jseš s ním
To je vše
Běž
Vezmi si
co chceš
Co uznáš za potřebné
vezmi si
a běž
Dokud je den
dokud nevypustí psy
dokud nerozříznou tmu
světla reflektorů
Dokud je úniku
dokud je kam
Běž
Nejsme tu ještě sami
Je zmatený
když vystupuje z vlaku
Je zmatený
když míjí prázdný dvůr
a břízu vrostlou do chodníku
Je zmatený
když odemyká dveře bytu
Je zmatený
když stojí u okna
a zapaluje si cigaretu
Je zmatený
když tě objímá
a šeptá ti tiše
Nejsme tu ještě sami
Anebo taky ne
Do tvých rukou
položí hlavu
Do tvých rukou
svěří svůj život
Až tleskneš
může to všechno skončit
Anebo taky ne
Je odpověď
Proč
není otázka
Proč
je odpověď
Otec věčnosti
Páteční večer
je o studeném mase
a o plném džbánu
Páteční večer
je o velkých gestech
a rázné řeči
Páteční večer
je o objetích
a o polibcích
Páteční večer
je o cestách vlakem
a o návratech za svítání
Páteční večer
je mocná bylina
Syn hada
otec věčnosti
Všechno v pohodě
Zářivky se nevrle rozbzučely
a studené světlo se přilepilo na mokré zdi
a zaplivaný asfalt
opuštěného autobusového nádraží
Jak světlušky problikávaly z laviček ve stínu
plamínky zapalovačů
a s každým potáhnutím cigarety
vypadl do tmy
červený kamínek
Tak jak je?
Všechno v pohodě
Tvá krev
Až půjdeš po spáleném poli
a anděl s tváře starce půjde s tebou
a mokrý popel se vám
bude lepit na boty
vzpomeneš si
že ty stroje
které temně hučí
někde za vámi
a zakusují se do země
že ty stroje
které jste míjeli
na příjezdové cestě
že pohání je
tvá krev
Za tratí
Světlo lamp padá
do mlhy a tmy
Vzduch těžkne
spálenou naftou a uhlím
Lehce se pousměje
a její kroky zmizí
ve štěrku za tratí
Mlčí
Už ne po sněhu
ale po pepři a soli
chutná dnes večer
vzduch
Zatáhlo se
a z nízkých oblaků
vypadávají drobné vločky sněhu
Město už
mlčí
Zase máš naspěch
Kam jdeš, Vločko?
Ještě ses ani nenapil
a už zase někam letíš
Ještě ses ani neohřál
a už zase máš naspěch
Není pro tebe
To nebe
co bylo nad tebou
a modře zářilo ve slunci
a zpívalo s větrem
se ti ztratilo někde ve tmě
To nebe
co bylo nad tebou
už není pro tebe
Závratě
Ohryzek jablka
který vypadá jako lebka
vyvedená ve zlatě
s diamantovou stopkou
Takový
který leží na okenní římse
protějšího domu
Takový
který je lhostejný holubům
a tebe z něj berou závratě
Stačí mávnout
Příští zastávka
je na znamení
Příští zastávka
je poslední
před Nicotou
Zastaví Ti
Neboj se
Stačí mávnout
Nemohl zdát
Nebyl to příběh
jen útržky paměti
co s příběhem spojuje jen
konec a začátek
Nebyla to ani věta
jen nesouvislé výkřiky
co s větou spojuje jen
vykřičník a otazník
A bolest zubů a kloubů
mizení krve
Dny bez slunce
a noci plné úzkosti
A možná to byl jen horečný sen
který se ani snad nemohl zdát
Noční nebe
A tehdy
rezavý srpek Měsíce
naposledy rozetnul
noční nebe