60

CJQM 700

v krvavě rudých rouchách správci
zahrad rozkoší
se v tichém hovoru ubírají
k branám zahrad
mírný vánek
rozechvívá jejich roucha
chřestí klíči
a bledý soumrak
vstává z chladného lože
pomalu za ním přichází
bezesná noc
střechy zvolna přikrývá
mírný déšť
zahrady jsou osvětleny plameny pochodní
strážci procházejí mezi stromy
smluvená hesla jsou předávána
pohybem rukou
krátkým zakrytím
plamenů pochodní
správci uléhají v krvavě rudých rouchách
do vysokých postelí s nebesy
odlesky plamenů
prosvítají závěsy
a Měsíc je bledý muž

CAQK 410

vypráví
o své cestě k hoře z mědi
a slova odráží se od skleněných stěn
jeho tvář pluje nocí
a ruce se dotýkají
oblé hrany stolu
šedavý sníh
zaletuje do místnosti
otevřenými dveřmi
je ještě noc
ale stráže už spí
odmlčí se
aby se napil vody
ruce se pak znovu
opřou o hranu stolu
a slova zazvoní
o měděný džbán
noci zbývá
už jen pro pár posledních vět
sníh rychle odtává
a z mělkých kaluží
stoupá šedavá pára
cela tone
ve slunečním světle

CDQT 120

na dno porcelánových misek
pokládala zrnka zlata a semena trav
čas za zrcadlem se téměř zastavil
jen štíhlá křídla ptáků
se v drobných zákmitech
míhala za okny
jinak její svět
zůstával téměř bez pohybu
opatrně přilévala jed
a na dnech porcelánových misek
rozkvétaly divoké květiny
pohyb křídel zcela ustal
a světla na schodišti
pohasla
odložila rozečtenou knihu
a vyšla ven z bytu
na chodbě se mihl stín
a světla se znovu rozsvítila
zavřela rychle dveře
a sama skryta stínem
okusila hořkou bylinu
života před zrcadlem
ten za ním
se pro ní uzavřel

CIQR 820

do okenních tabulek
naráží vítr a dešťové kapky
v předvečer svátku jara
za oknem zjevuje se tvář starce
ústa mluvící cizí řečí
a řeka temně zpívá
o noži a krvi
a vítr temně zpívá
o strachu a zapomnění
v předvečer svátku jara
muž se zlatou holí
obchází ves
klepe na vrata
a ptá se po noclehu
okna temní
sfouknutím plamene svíčky
a kamenné závory
pevně zavírají stavení
je noc větru a deště
je noc
plná samoty
muž se zlatou holí
přespává na seníku
uprostřed rozmoklého pole

CBQP 530

dívá se na své vyzáblé ruce
a skrz bledou kůži
vidí své kosti
a žíly naplněné krví
naslouchá podivným zvukům
za zdmi cely
chvěje se chladem
v průvanu pode dveřmi
krev pomalu protéká
žilami pod kůží
a kosti rozežírá nemoc
pije odvar z nicoty
a bolesti
obchází svěřené území
nejistým krokem
špinavými hadry
ucpává škvíry
pode dveřmi
chvěje se strachem
čeká příchod vyšetřovatele
ukrývá nemoc
pod zavřené oči
opřený o mříž
odolává spánku

CGQS 240

lidé dřevěného zvonu
stanovili nová pravidla hry
obcházeli pak města a vsi
a přísně trestali
všechna provinění proti nim
sami hru hráli jen zřídka
v přesně vymezených časech
se scházeli uprostřed lesů
sami k sobě
přísnější než k ostatním
oddávali se hře
vzdalovali se povinnostem
lidu dřevěného zvonu
když skončil čas
vyhrazený hře
osvěžila jejich unavená těla
koupel v horské říčce
opřeli se o duté hole
a znovu trpělivě obcházeli
města a vsi kolem lesů
jejich těžký úděl
nechýlil se ke konci
zvolna se naplňoval
hořkým bezčasím

CHQN 940

mezi vodami moří
skrývá se úzký pruh země
pár zrnek písku
mezi stébly trav
tam vrací se s rozbřeskem
obtěžkán vaky s kořistí
se špínou za nehty
a krví čpícími šaty
dívá se vstříc vycházejícímu slunce
a zpívá píseň vod
objímajících něžně
jeho zemi
pak naloží loď
vaky až po okraj
a zatíží kameny
s přílivem
znovu odpluje
na malém člunu
už tuší
že se nevrátí zpátky
že pohltí jej temné vody
jednou provždy
sype zrnka písku do svých stop
a travou zakrývá oči

CFQO 650

nezná místní jazyk
jména zdejších bohů
nebudí v něm
žádnou hrůzu
utajené vchody
míjí bez povšimnutí
prochází tržnicí
a ochutnává vše
co je mu nabídnuto
aniž by kdy
některé z pokrmů
někdy spatřil
až po pás
zapadá do bahna
při obhlídce rýžových polí
stěží se prodírá stezkami
mezi horskými pastvinami
na rozhraní dne a noci
uléhá do čerstvě povlečené postele
spí pod oknem ve velké místnosti
v neznámém domě nikým nestřežen
probouzí se až k obědu
slepý hluchý
dobývá starobylou říší

CEQL 360

v malých zahradách
za neomítnutými domy
osychá šedý mech
na kmenech stromů
po dešti
prosvítá slunce mezi mraky
a domy v zahradách hovoří
o vodě
uvnitř je slyšet kroky
tlumený hovor
podklouzává pode dveřmi
okenní rámy popraskávají
v slunečním žáru
a šedý mech ukrývá se
pod kůru stromů
než znovu bude padat déšť
přečká tam dny slunce
poslední jeho kousky
odrýpe nehty a zuby
uschová do plátěného váčku
vyjde tiše
ven do zahrady
a vůně smažených ryb
nasytí vlhký vzduch

JCMQ 070

k ránu stále přicházely mrazíky
a na severních svazích
ležela jinovatka
až do odpoledne
obcházel neosetá pole
nabíral do rukou mazlavou hlínu
a mnul jí mezi prsty
čichal k ní
a hádal
jaká bude úroda
a zda stihne sklizeň
do podzimních plískanic
slunce už začínalo hřát
a on odložil kabát
na hřbet koně
z náprsní kapsy
vyndal dopis
opatrně rozkládal pomačkané listy
a znovu si polohlasem
odříkával slova
v pitá do papíru
zvonily zvony
a křídlo krahujce
dotklo se obzoru

JJMM 770

muž z ebenového dřeva
žena z květů jabloní
oba s kůží vzácných ryb
oba na cestě k domovu
s džbánem chladné vody
mlčky se ubírají
kamenitou cestou
oči zavřené
muž se srdcem žhnoucím
jak slunce nad pouští
žena se srdcem plachým
jak mladá antilopa
oba s kůží pokrytou zlatem
oba na cestě k domovu
mlčky překračují práh
vodu z džbánů přelévají
do skleněných váz
nabírají sůl
a po hrstech
sypou ji z oken
déšť je slaný
a dům topí se
v přívalech vod
muž a žena spí

JAMK 480

spěšně zapisuje
vše co viděl
a slyšel
přetavuje svůj život
do slov a vět
z lesklých písmen
propaluje kůži
novými znaky
jeho život
už spěje k neodvratnému konci
hledí klidně a zpříma
do tváře smrti
a v jeho chladných očích
odráží se plameny
zapálil oheň
aby očistil tělo
dopsal poslední slova
oblékl si kabát
a vyšel do podmračené noci
vzduch voněl
střelným prachem
šel nad střechami domů
plul s nocí
byl připraven

JDMT 190

ležela na studeném písku pláže
kolem byl
těžký mokrý vzduch
prosycený solí
a tajemné ryby
pluly pod nehybnou hladinou
mraky nikam neodcházely
jen slunce líně
sklouzlo za strnulý obzor
znala čas úplňku vlčího měsíce
viděla lesk jeho očí
věděla že noc
bývá pak rychlá
že je to studna
příchodů a poznání
byl ten čas
mladé moře bez lastur
a chaluh
přelévalo se
u jejích nohou
nabírala ho
do rukou
a moře tančilo
v úplňku vlčího měsíce

JIMR 890

do svých slov
vkládá med a sůl
vstupuje s otevřenýma očima
v kruzích z obilných zrn
hledá svou skrýš
volá jménem
bytosti z lesa
připravuje jim hostiny
z lučních květů
a mízy stromů
ostré nože
pokládá na okraj stolu
svá slova
opakuje tiše
aby nerozzvučela
jejich ostří
bytosti z lesa
polévají ho vroucí vodou
a k ústům
přikládají mu
kusy ledu
trůn je zahalen
měsíčním svitem

JBMP 501

navlékl na sebe
špinavou uniformu
mrtvého vojáka
a prošel bez povšimnutí
mezi strážemi
tiše zmizel
za branami města
ve vysoké trávě
zemi zaplavovala
cizí vojska
a jedinou možností
jak přežít
byl útěk
do hlubokých lesů
zasněžených hor
dřív než se mezi domy
zjevili první vojáci
drobně sněží
a jeho stopy
se pomalu rozpíjí do bláta
po kopcích se rozléhá
ostrý štěkot psů
jejich tesáky se zatínají
do čerstvého masa

JGMS 211

obrátila se proti vlnám
se slovy plnými hněvu
opřela se o kameny
silou zuřící vichřice
bojovala s vlnami
uprostřed vřících vod
zapřela se o temné nebe
a promrzlou zem
proplouvala peřejemi
a silné slunce stálo
za a před ní
silou rozlícené šelmy
bojovala s vlnami
a nebe roztínaly blesky
s každou její kletbou
a zem se chvěla
pod údery jejích rukou
a nohou
slunce se skrylo do mraků
a drobný déšť
svlažil její rozpálenou tvář
odpočívala při břehu
na plochých kamenech
a vlny nořily se pod její kůži

JHMN 911

zámožní majitelé lodí
dopisovali chvatně opozdilce
na samé konce
dlouhých seznamů cestujících
a z jejich rozžhavených dýmek
stoupal hrozivě černý kouř
vyletovaly roje
sytých jisker
jejich mohutné lodě
se neklidně pohupovaly
v kalných vodách přístavu
jejich majitelé
uzavřeli seznamy
dvěma dlouhými čarami
složili je do náprsních kapes
parádních uniforem
a za posledními z cestujících
důstojně nastoupili na paluby
pak byly vytaženy kotvy
a lodě vypluly na dlouhou cestu
dýmky uhasly
a cestující v podpalubí
odložili masky

JFMO 621

poznala už obě jeho podoby
ke každé jeho tváři
uměla přiřadit správný příběh
lehce procházela rozteklým stínem
mezi dnem a nocí
přecházela jistě po tenkém ledě
na druhý břeh bdění
a její vlastní příběh
měl nový počátek
a jeho konec
si vybírala sama
mezi tisíci jinými
ke každé své tváři
takových příběhů
mohla přiřadit
kolik chtěla
díval se na ni očima kameníků z údolí
a rozuměl dobře každému jejímu slovu
poznával všechny její podoby
a ke každé tváři
přiřazoval s jistotou
správné obrazy
oba chodili
po stejném ostří nože

JEML 331

nepoznával kraj
do kterého se vracel
mnohé z cest
které si z dětství pamatoval
už ani nenacházel
přes některé z nich
se položily husté křoviny
a jiné zaplavila pole
ležící už ladem
domy ve vsi
byly opuštěné
a studený vítr
se proháněl rozbitými okny
a veřejemi bez dveří
v posledním obydleném stavení
se ještě svítilo
měkké světlo
padalo do prázdné krajiny
a z rozpadajícího se komína
klesal čpavý uhelný dým
opatrně přešel
přes zanedbanou zahradu
a zaklepal na okno
nikdo ale neotevřel

ACKQ 041

voda z malých prohlubní v lesních pěšinách
chutná hořce a trpce
opletena je kořeny stromů
tvář pokrývá jí
rezavé jehličí
voda je chladná
praská jak led
v ústech
chutná divoce a sladce
protéká mezi zkřehlými prsty
prostupuje kůží
a spadaným listím
spojí se zas v podzemní řece
až nasytí krev člověka
a mízu stromů
pod nebem
z černých skal
projde podzemním městem
po levém břehu se zpěvem potopených lodích
po pravém s květy zlata
a drahých kamenů
voda zase stoupá vzhůru
vrací se zpět
a svět je tichý dům na předměstí

AJKM 741

na protilehlém břehu
osvětleném sluncem
bylo vidět malé skupinky
mlčících lidí
přicházeli s prapory
postávali mezi stromy
nebo usedali
na prosluněný břeh
po vodě připlouvaly
proutěné koše
s jídlem a pitím
nechávali je proplouvat
jen po některých
hodili kameny
ne z hněvu
ale z nudy
dlouhého čekání
od řeky s večerem začal
vát silný vítr
prapory zuřivě pleskaly
v jeho poryvech
v dálce zaplály pochodně
bylo slyšet krátké úsečné povely
a chlad se přitiskl k pažbám pušek

AAKK 451

odmítali tvrdošíjně
nazývat věci
pravými jmény
daleko od fronty
život běžel dál
v kinech
promítali nové filmy
a těch pár nepříjemností
s lístky na jídlo
dalo se ještě přejít
s úsměvem
život prostě
běžel dál
fronta se nepohnula
už řadu týdnů
a téměř se ní zapomnělo
jen odvody nových a nových branců
připomínaly
že pod křídly holubic
za slavnostními salvami
vinou se rozmoklé zákopy
a kdesi blízko
zuří lité boje
nevědomí

ADKT 161

prolétal své ruce
s proudy deště
svou kůži
nastavoval mrazivému větru
a na jeho hlavu
bez ustání sypal se
mokrý sníh
bděl už mnoho dnů
na rozhraní města a moře
podobal se člunu
zoufale vrávorajícímu
na rozbouřených vlnách
jeho řeč
byla zpěvem
zlatých ryb
jeho oči
byly ze skla
a drahých kamenů
proplétal své sny
s kořeny stromů
svou kůži
proměnil bez bolesti
v jejich vrásčitou kůru
rozlomil pečeť věčnosti

AIKR 861

asbestové pláně předčasného světa
barví se do žluta
do zlata
každým krokem propadá se
do žhavé lávy
každým krokem blíž je
smutné smrti
a ostrý vítr
proniká skrz kůži
a zatnuté zuby
asbestové pláně opuštěného světa
barví se do žluta
do zlata
a z hlubokých moří
stoupá k nebi nové slunce
a z hlubokých moří
noří se pusté ostrovy
plné ostrých skal
přichází k nim
poprvé sobě věrný
přichází k nim
aby svěřil jim své puklé srdce
jeho jméno
zůstává skryto

ABKP 571

vkládá do svých hladových úst
velké okvětní plátky
tmavě rudých růží
pomalu je žvýká
a pár kapek šťávy bez chuti
sotva svlažuje žíznivá ústa
několik trnů
nehluboko pod kůží
temně se leskne
v krůpějích krve
láhve vína
dutě zvoní
a ze záhonů
stoupá slabá vůně
hostitel usnul
v tmavém sklepě
nikým nehledán
prochládá na studené zemi
vyplachuje ústa
lahodným mokem
a odchází přes záhony
ke svému domovu
beze slova rozloučení
nechává se pohltit vodami

AGKS 281

přicházeli s každým táním sněhu
dobře oblečení
usměvaví muži
a šťastné ženy
jejich krásné šaty
zdobilo stříbro
z dolů na opačné straně hory
a jejich světlé oči
leskly se tajemně
přikryty nocí
čas od času
spatřily stráže bran
krátké nože
v jejich rukách
ostatním ale zůstal
ten pohled skryt
stejně jako slova
pronášená mezi nimi
když odcházeli
některé z domů se propadaly do bahna
a z jiných bylo slyšet křik a pláč
nikdo se však nevydal v jejich stopách
každý jen lhostejně očekával
jejich návrat

AHKN 981

úlomky zubů
a odštěpky kostí
vržou pod podrážkami bot
sladká krev omývá
nohy lovců
na schodech
vladařova paláce
nízko nad zemí
uhelný prach
a pach tabáku
vpíjí se kůže lovců
na schodech
vladařova paláce
nebe hoří tisíci plameny
když mlčky lovci
vstupují jeden po druhém do paláce
každý z nich volán je jménem
a skládá mlčky zbraně
jeden po druhém pak sestupují po schodech
každému z nich odhalena je tvář
a vyrváno srdce z těla
po západu slunce
schodiště je zameteno
a umyto

AFKO 691

za nízkými dvířky
z mědi a stříbra
skrývá se vchod
do nového světa
opatřili jej pečetí
a zanesli jeho polohu
do tajných map
cestu k němu
zasypali střepy
a sazemi
nechali jej zarůst
travou a trním
na druhé straně ostrova
postavili z černých kamenů
vysokou věž
do jejích základů
vložili kovová pouzdra
s tajnými mapami
dívali se s nadějí přes moře
vzhlíželi lodě z vrcholu věže
se záchrannými čluny
moře temně hučelo
a lodě lhostejně
míjeli jejich ostrov

AEKL 302

nad hřbitovní zdí
vychází rudé slunce
obléká se
a odchází
město se propadá do mlhy
a její srdce
tepe měkce
a plaše
neslyší zvony z dolní čtvrti
jen šumění
vlastní krve
mlha mění se
v drobné kapičky vody
sníh taje
a ona obchází
hluboké kaluže
propadá se do mlhy
a její krev pomalu vře
vchází do domu z kamene
odkládá své svršky
a sestupuje
po příkrých schodech
do ledových vod
podzemních pramenů

DCTQ 012

řeky za tmavých nocí
vystupují na břehy
převlečeny za ženy a muže
usedají do školních lavic
a lačně pijí
inkoust z kalamářů
rozmáčenými křídami
značí si cestu
zpátky mezi břehy
s lijáky v patách
k ránu chvatně
opouštějí město
a ukládají se k spánku
pod mosty z oceli
jejich čas přestává plynout
a srdce tlukou tiše
a pomalu
až večer znovu se nasytí
tajícím sněhem z hor
přijdou znovu
do domů slov a zapomnění
zaplaví prázdné místnosti
a převrhnou židle a stoly
jejich čas bude plynout

DJTM 712

stěží čitelné dávné znaky
smýval pomalu věčný déšť
z náhrobních kamenů
splývaly s odtékající vodou
spatřil je
když procházel mezi hroby
naučil se je číst
jazyk starých mistrů
rozezvučel jeho dech
jejich písmo
rozechvělo jeho prsty
a byl den
příjezdu lázeňských hostů
a koncertů na promenádách
pod deštníky
z listů nízkých stromů
zpívaly hlasy starých mistrů
a déšť se vzdaloval
věčnosti
pomalu slábl
až ustal docela
mezi mraky prosvitlo slunce
a on otevřel
poslední z knih

DATK 402

na dlouhých bile prostřených stolech
jeden a sto pohárů s jedem
napije se z každého
aby jej poznala
aby její krev okusila
jeho sílu
aby její oči spatřily
jeho dílo
líně se pak protáhne
skryje zívání za otevřenou dlaň
a vyjde ven
do slunečného dne
a poháry s jedem
vznesou se prudce vzhůru
a hluboké modré nebe
pohltí je chtivě
vodami příštích dešťů
prázdné poháry
klesají zpět
zvoní o sebe
služebnictvo sklízí
dlouhé bile prostřené stoly
a čeká trpělivě
až se ona vrátí zpět

DDTT 132

skrz vitráže vysoko nad hlavami
dlouze padalo měkké světlo
sycené barvami
a v postranních chodbách
scházeli se porotci
dlouze očišťovali své pláště
od mastného prachu
v místnostech po stranách chodeb
byli přítomní vyzýváni ke klidu
porotci přicházeli
jak jim bylo určeno
usedali na rozvrzané židle
a pokládali na popraskané desky
dřevěných stolů
další a další
listy papíru
začalo jednání
a vzduchem líně pluly
dlouhé věty dlouhých slov
den přehoupl se
přes poledne
a pomalu směřoval
ke slunnému večeru
andělé tiše opouštěli soud

DITR 832

obraceli v bázlivé ústě
zteřelé stránky starých knih
nořili prokřehlé prsty
do stovek slov rozlézajících se
jak úporný plevel
po zahnědlých listech papíru
dole na ošlapaných schodech
vyzváněly v ledovém vichru
drobné zlaté zvonce
ale jejich překotný cinkot
ani nedolehl mezi zaprášené police
veřejní čítárna
tonula v posvátném tichu
předvečera války
páchla mdle plísní
a hnilobou
venku se několikrát zablesklo
a ve městě bylo už slyšet
hřmění děl
dole na plážích
veřejná čítárna
tonula v šeru soumraku
a zadním vchodem
přicházeli první vojáci

DBTP 542

nezklamal jejich důvěru
a svěřené jemu listiny
v pořádku převezl
na místo určení
spokojil se
s nabídnutou odměnou
a nikým dalším nespatřen
zmizel rychle
v klokotajícím davu
před hlavním nádražím
léta se pak živil
poctivým řemeslem
a zemřel klidně ve spánku
na sklonku dlouhé zimy
jeho činy
byly téměř zapomenuty
a čas zahladil
mnohé z jeho stop
jen nejstarší z písařů
z kanceláří ve vysokých věžích
znali jeho osud
znovu a znovu
jej přepisovali
do ohmataných knih

DGTS 252

opatrně přebíral
skleněné střepy
rozděloval je pečlivě
podle barvy
a velikosti
střepu pomalu padaly
do dřevěných beden
a když byly plné
odnášel je
přes úzký dvůr
do malé dílny
dokud nebyly
hromady střepů
do posledního přebrány
a jeho dílna
se nezaplnila
těžkými bednami
až ke stropu
pak tiše hvízdl
a z tmavého průjezdu
se vynořil kupec
vysypal do jeho dlaně
několik drobných mincí
a pohladil ho po tváři

DHTN 952

jejich čas odměřovaly
údery seker dřevorubců
kámen rozemletý na hrubý prach
byl jejich denním chlebem
a slaná voda moří
zaháněla jejich žízeň
klidně snášeli
všechny ústrky
malých skřetů
z vlhkých tmavých jeskynní
za písečnými přesypy
i drzé posměšky
řemeslníků a sedláků
trpělivě naslouchali
steskům starců
a lhostejně se propůjčovali
hrám jejich vnuků
jen dubnový vítr
znal jejich smutky
a jen dubnový vítr
dával jim sílu
alespoň na chvíli
vzepřít se osudu
než zmizel za přesypy

DFTO 662

poznamenala si všechna
čísla a písmena
i každý jí neznámý znak
vše co spatřila
uvnitř skleněného domu
na všech dveřích
a schodištích
ve všech celách
a kancelářích
její zrychlený dech
rozechvíval drobné lístky
trnitého keře
skrývala se
před strážemi
přebíhala ulice
když hlídky se psy
mizely za rohy domů
pomalu se blížila
k malému domku
na předměstí
pod jeho střechou z vlnitého plechu
přečkala noc
s ránem znovu vyšla
na cestu andělů

DETL 372

slavnostně vyzdobená průčelí domů
odrážela se v hladinách kaluží vody
zanechanými kropícími vozy
na rozhraní ulic
slavnostní nálada prosakovala městem
ozvěna vracela radostnou hudbu
až k vysokým ropným věžím
za obzorem
slunce vonělo kovem
a stromy zvolna kráčely
v nekonečných řadách
k mořskému břehu
naslouchaly křiku racků
a kvetly
rudě a bíle
slunce vonělo kovem
a lidé otvírali
okna a dveře domů
zvali procházející poutníky
k prostřeným stolům
rudé a bílé
květy padaly do slané vody
vůně kovu
nasytila vzduch

ICRQ 082

volným krokem
přechází spící řeku
na malou chvíli
se zastaví
na ostrově sytě zelených trav
a oslnivě bílého písku
na opuštěné pláži
dotkne se
svého srdce
a když spatří
v dálce oheň
jde mu klidný vstříc
taje jak vosk v jeho objetí
a ztrácí se zvolna v plamenech
ten lhostejný dotek
srdce zastavil
ten prázdný pohled
dal ohni sílu
lesknou se slzami
kamenné oči proroka
dech chvěje se chladem
a stíny stráží plaše
prchají ulicemi spícího města
plameny stoupají vzhůru

IJRM 782

sledovala soustředěně
souvislé řady světel
dole pod skalami
hledala jakýkoliv náznak
pohybu
a únavou
se jí klížily oči
bolelo celé tělo
za jejími zády
zvedaly se nedočkavé hlasy
jejích opilých přátel
okřikla je prudce
aby pro jejich netrpělivost
nepropásla ten okamžik
kdy mezi řadami světel
zableskne se nové světlo
světlo bledé hvězdy
okamžik
kdy ostatní světla pohasnou
a bledá hvězda
počne stoupat vzhůru
až k jejím nohám
okamžik
obratu

IARK 492

a když železná dráha
překonala náhorní plošinu
a dotkla se lačně
měkkých hranic města
kolejnice se zakously
i do jeho ospalých ulic
přetavily mříže na oknech
do dvou přímek
lesklého kovu
drobný ostrý štěrk
zaplavil náměstí
a parky podél řeky
honosné restaurace
se západem slunce změnily se
v pustá tmavá nástupiště
nového nádraží
ve středu bývalého města
rozhořely se ohně pod kotli
a dlouhé nákladní vlaky
obtěžkané bohatstvím měšt’anů
vypravil ostrý táhlý hvizd
do hlubin březnové noci
dvě přímky lesklého kovu
napnuly se k věčnosti

IDRT 103

v místech
kde se kůže dotkla kovu
přeskakovaly drobné jiskry
na krátký okamžik
prosvětlily potemnělý úkryt
slabý praskot
na krátkou chvíli
zaplašil dusivé ticho
bojovala se už řadu týdnů
ale ani jedno z vojsk
neustoupilo druhému
pomalu nebylo co jíst
pro každého v zákopech
zbývalo už jen pár vlhkých sucharů
vojáci pili
dešťovou vodu
z rezavých helem
čas od času
se v noci připlížil
někdo z týlu
přinesl rozkazy
a zas zmizel ve tmě
kůže se znovu
dotkla kovu

IIRR 803

dům se rozechvívá tlukotem kol
nad kolejnicemi otevřené nebe
a zimomřivé slunce
předjaří
okna osleplá prachem
skrývají tvář muže soumraku
naslouchá tlukotu
a mezi prstz svírá
prázdnou nábojnici
prochází místnostmi
a chodbami
starého domu nad železniční tratí
naslouchá slunci
a jeho šedé oči
dívají se skrze zdi a nebe
dnes projde mezi pučícími stromy
až dolů ke kalné řece
bude blízko noci
rozsvítí lampu na přídi
a vypluje na vratké loďce
k druhému břehu
čeká hosty
je třeba je převézt
přes řeku

IBRP 513

po mnoho týdnů
hledal v kopcích
nad jezerem
prameny vody
pro stáda ovcí
kopal na mnoha místech
všude však nacházel
jen staré kosti
a střepy džbánů
po večerech v hostincích
vyptával se starců
na zasypané studny
na zapomenuté tůně
při okraji kamenného lesa
ale bez jasných odpovědí
dál zůstával v kruhu bloudění
marné snahy nalézt vodu
proklínal s úsvitem slunce
vztekle házel kameny kolem sebe
ale prameny stále nepromlouvaly
pak přišel měsíc v úplňku
a s ním náhle ožily i prameny
začala slavnost
stád

IGRS 223

nad větracími šachtami
podzemních budov velitelství
se vznáší lehký opar
barví kůži
do šeda
a vábí déšť
k návratu
do mlhavých nížin
a sníh
opatřuje drobnými značkami
každý skrytý vchod
zapisuje zaslechnutá slova
skládá znaky
z vody a kořenů stromů
anděl obrácený
k němu zády
se hlasitě směje
hází za sebe
drobné kamínky
bodají ho do kůže
a jeho divoký smích
přivádí ho k zuřivosti
jeho značky rychle blednou
s přibývajícím dnem

IHRN 923

z konců holých větví
stříbrného stromu
odřezává ostrým nožem
malé kousky kůry
míchá je s tabákem
a jeho dýmka
stříbrně září
v odlescích plamene
dým sladce voní
a dotýká se jeho vlasů
lovečtí psi
téměř neslyšně
slídí v okolních zahradách
odklepe trochu stříbrného popela
ztlumí hudbu a světlo
opatrně otevře okno
a hodí jim pár
vybělených kostí
až měsíc znovu
skryje se za obzor
s ostrým nožem
pevně sevřeným mezi zuby
znovu dotkne se
kůry stříbrného stromu

IFRO 633

nad křižovatkami se rozsvěcela první světla
když přecházeli dřevěný most mezi světy
když zšeřelé nebe
dotklo se studenými prsty soumraku
jejich mladých těl
a oni spatřili své tváře
ve výkladních skříních
spálené sluncem
když ztichlé ulice
otevřely se jejich krokům
a oni poprvé vešli
mezi domy ze rzi a bílé hlíny
chladivá voda
ze skleněných džbánů
očistila jejich znavená těla
z prachu a žáru slunce
jejich výpočty byly přesné
a žádná ze střel neminula cíl
osvěženi chladivou koupelí
vypravili se zpátky do města
byla hvězdná noc
a z bohaté kořisti
přetékalo zlato
do bezedných pohárů

IERL 343

výš proti proudu
je malý přístav
pár oken tam
ještě svítí do noci
a zpěv a hudba
proráží nehybný
slaný vzduch
na palubách lodí
je klid
slyšet je jen vrzání
starých dřevěných palub
pod kroky procházejících hlídek
jejich občasný hovor je tichý
pomalu přeplouvá nehybnou
hladinu řeky
v dálce se blýská
do hor nad přístavem
přichází první jarní bouře
dole na pobřeží
strážce majáku
rozhrabuje žhavý popel v krbu
rozsvěcí světla na ochozu
bouře je už blízko

BCPQ 053

s přibývajícími dny
a tajícím sněhem
objevovala se další a další pole
zarostlá loňským plevelem
nezoraná k jaru
k létu neosetá
jen suchá tráva
ležela na pustých pláních
a studený vítr
dřel si o ní kůži
tehdy přišel do vsi lékař
oblečen do městských šatů
sedával den co den
v hostinci u přívozu
hrál v karty s panskými kočími
a k půlnoci
stával se andělem
když jeho nový dům
odplavila velká voda
vznesl se naposled na bílých křídlech
nad zaplevelená pole
a zmizel navždy za obzorem
ve vesnici si oddechli
že ani letos nebude třeba sít

BJPM 753

drobné prasklinky ve zdech
se pomalu slévaly do říček a řek
a s přibývajícím časem
se ve zdech objevovaly
velké trhliny
odhalovaly život
za zdmi
prosvítalo jimi
světlo petrolejových lamp
a útržky hovoru
vyletovaly z nich
ven do ulice
mnohé z domů
se už jen opíraly o domy vedlejší
v pomalém rozpadu
a některé z nich
se pak hroutily se hřmotem do ulic
když usedl pádem zvířený prach
několik mátožných postav
vyšlo z rozvalin
pomalu prošlo ulicemi
a zvolna opustilo město
na velkých loukách za hradbami
hořely ohně

BAPK 463

uzavírala lahve s vysokým hrdlem
včelím voskem
opatřovala je pečetí
prsten se propadal
měkce do vosku
a drahý kov
zářil do temnot
podzemního města
s poslední lahví
otevřela nožem
šperkovnici vykládanou perletí
a nechala své oči
oslepit leskem
drahých kamenů
skryla nůž
a nabírala ten vzácný poklad
do voskem prohřátých rukou
víno bylo trpké
ale dobré
vonělo
rozmarýnem
a medem
podzemní město
zaplavila řeka snění

BDPT 173

správci pokladů
loupají ořechy
pod skalním převisem
otvírají plesnivé slupky
jazykem slídí uvnitř
a těm nejšťastnějším
zazvoní o zuby perla
z průzračného ledu
a ti nejšťastnější
se odmlčí
vzhlédnou ke skalnímu převisu
a zašeptají tiše
pár proseb
led se rychle rozpouští
a perly se vpíjí
do udusané hlíny
zásoba ořechů
se rychle tenčí
a ruce správců pokladů
už často sahají
do prázdna
jen ti nejšťastnější
se dožijí
i příští sklizně

BIPR 873

tiché zaklepání na domovní dveře
téměř nepronikající do zadních místností
nikoho ze spánku nevytrhlo
stačilo však vzbudit
psa spícího u vchodu
a jeho rozlícený štěkot
rázem probudil
obyvatele domu
rozespale vycházeli
ze zadních místností
a zmateně se rozhlíželi
kolem sebe
bylo už po půlnoci
když stráž
lapila mladíka
klepajícího na dveře
měšťanského domu
bez bot v šatech
páchnoucími petrolejem
neřekl jim své jméno
a ani odkud pochází
proti jejich slovům
stavěl obrazy zkázy
mlčel

BBPP 583

výběrčí daní na vysokých chůdách
navštěvovali na smrt nemocné
pokládali jim měděné knoflíky
na studeným potem orosená čela
tiše se modlili za jejich zdraví
a při odchodu
si otírali zpocené tváře
do širokých rukávů
cestovních plášťů
toho roku
doly na měď
odevzdávaly stále nové a nové žádosti
o přidělení dalších dělníků
úředníci je opatřovali
pořadovými čísly
a s patřičnými razítky
odevzdávali je nadřízeným
s ti uprostřed nákladných hostin
posuzovali jejich vážnost
volali k sobě
výběrčí daní
a ti odkládal vysoké chůdy
a pospíchali k prostřeným stolům
plni obav z nemoci ponížení

BGPS 293

některé dny
se někdy opakovaly
vracel se zpět
i vícekrát za sebou
procházely jeho životem
znovu a znovu se ho dotýkaly
a čas jakoby se otáčel
v ohromném víru
znovu a znovu
tál sníh ze střech
a déšť smýval prach
z oken a dveří
vracel se jeho smích
a křik a samota
ostatní se od něho odvraceli
mlčky ho lhostejně míjeli
když měnil se v průsvitný kámen
před jejich důstojnými domy z olova
ale pak náhle
čas přestal vířit
a on po dlouhých týdnech
znovu otevřel oči
a moře se ho poprvé
dotklo

BHPN 993

s odřeným čelem
a klouby prstů
rval se s horou
o každou píď
svého bytí
tři dny
o ledové vodě
z tajícího sněhu
tři dny
o hořkých koříncích
mořských trav
tři noci
beze spánku
mezi nebem
a skalami
ne vítěz
ani poražený
vrací se do údolí
a jeho oči
jsou očima hory
na břehu potoka
utrhne hrst žlutých květů
a hodí je proti proudu
zasměje se

BFPO 604

staré vozy
s rozbitými okny
a odřenou kůží sedadel
obhlíží se v kalužích
pokrytých mastnými skvrnami
jen drobné úlomky skla
čeří tmavou hladinu
prázdného času
je poledne
a dílna je opuštěná
dohasíná oheň v kamnech
a dovnitř prosakuje mlha
v příští hodině
jsou už všichni
na svých místech
přichází muž
tří tváří
a mince z jeho mastných dlaní
padají na kovovou desku
mlha polyká jeho kroky
a mince tají
v dlani muže
se skleněným okem
jeho ruce hoří

BEPL 314

zítřejší den je již dnes naplněn
prosbami a sliby
již dnes je oblečen
do šatů včerejška
k ránu když otevře oči
pohledem dotkne se
řady domů na protějším kopci
a tmavého lesa za nimi
napije se kalné vody
z prasklé sklenice
obleče si šaty
vybledlých barev
bude novým dnem
naplněn prosbami a sliby
s hlavou plnou strachu
přejde rušnou ulici
obklopí se lidmi úsměvu
zaváže si tkanice u bot
dopne poslední knoflík u košile
na prvním nástupišti
poklekne mezi kolejnice
rozechvěje slovem
studený kov
bude dnem před dnem zítřejším

GCSQ 024

vzduch těžkne sytým pachem kouře
a deštěm smíšeným se sněhem
den stává se temnějším
než bezměsíčná noc
a oni si oblékají pláště do deště
a ve vysokých černých kloboucích
vycházejí ven do temného dne
lovci smutných duší
věrni přísaze
odemykají dveře domů
kladou otázky jejich obyvatelům
a aniž by čekali na odpověď
procházejí domy
a z oken dávají znamení
bílým praporem
že dům je čistý
a bez nemoci
černé klobouky
těžknou deštěm
a svršky vlhnou
pod plášti
už zbývá jen pár domů
za vlakovým nádražím
a v podzemí