hodina vlka
kořalka v kostele
vstupenka do vlastního bytu
s roztrhanou košilí
statečného vojáka
plane v ohni
sladkého šílenství
prochází nocí
v rozbořené krčmě
platí rozkoší
když půlnoc
rozpadne se
v sprostém žertu
v zpřeházených vrstvách
slov a špíny
po válce
plno beden
od munice
v hodině vlka
syčí plyn
zrcadlem propálená
kořalka v kostele
vstupenka do vlastního života
v roztrhané košili
statečného vojáka
budeš
vejdeš mezi přátele
a tvůj pohled
hladově pohladí
jejich tváře
přilne k jejich tělům
vezme němé za ruku
dotkne se duše
jejich uvnitř tebe
a bude noc
a chlad bude
padat se slzami
k zemi
bude noc
a budou hořet
ohně
vrátíš se opět
budeš plamenem
budeš hořet
uprostřed nicoty
a oni řeknou
je čas
jít spát
a tvá krev
vzpění se a klesne zas
chléb z rukou neznámého chutná hořce
krajina hoří zármutkem
a kroky hostů
se propadají
do mlhy
a zapomnění
mezi proudy
na dálnici
vyráží plevel
voní mokrým dřevem
a prázdnotou
před soumrakem
hosté osaměli
v nevytopeném bytě
levné cigarety
a levná vodka
dálnice se třpytí
světly projíždějících aut
mezi proudy
vyráží plevel
voní mokrým dřevem
a prázdnotou
před mrazivou nocí
levné cigarety
a levná vodka
zapálit hranice
pár dobrých přátel
z tajných služeb
s očima pod křídly
havranů
sedí tu s námi
a čeká
na poslední vlak s odsouzenými
je ještě horko
slunce pálí
i když stojí
už nízko
nad obzorem
naše oči
dívají se zpříma
a naše slova
jsou plná hněvu
dobrým přátelům
křídla hladí tváře
klidně naslouchají
našim hněvivým soudům
nad věčností
brzy bude noc
a je třeba
zapálit hranice
gram a 1/2
svatá je píseň
svatá je v duši
tíseň
nebolí jen
v boji zblízka
staré rány
otvírá
ta stará píseň
ta v duši
temná tíseň
sedí tam
v sobě zavřená
v sobě zakletá
svatá píseň
svatá v duši
tíseň
co nebolí co jen
v boji zblízka
do očí
divně zírá
co nebolí
co jen tak
přes řádek přeskočí
ve tmě se už neztratí
dívá se na své kroky
nevěří
že most neprohne se
pod kroky jeho výsadku
až k prasknutí
opatrně
našlapuje na kraj mostu
dívá se na své kroky
oslepený strachem
nedýchá
a koruny stromů
tmavnou v západu slunce
léto se nachyluje
ke konci
a náboje
lesknou se matně
ve svitu pochodní
zdá se
že jeho muži
jdou stále v kruhu
ztrnule se
dívá před sebe
a jeho ústa se němě pohybují
modlí se
a nebe hoří
kazatel
nelže vědomě
jen neklidně
spí
když k ránu
do postele padne
hlava mu hoří
když otáčí ji
ze strany
na stranu
uniká bdění
dlouhou chůzí
aby děsil se
spánku
v kalném ránu
spálí si prsty
podivnou hrou
utopí se
v mdlobách nejistot
vděčný hostitel
nevlídného jitra
na sklonku života
připije si na zdraví
s jiskrou v oku
sype se v prach
rezavý hřeb
místnost
kterou obývá
je ponořena
do šera soumraku
studený vítr
prosakuje stěnami
odlesky světel
stékají po stěnách
a voní železem
a ohněm
sám se svým stínem
sedí v té místnosti
v neobnošených šatech
ohlíží se za odlesky
a s rozkoší vdechuje
vůně kovu
a plamene
odlesky blednou
ve studeném větru
jeho oči spěchají
aby je předběhly
dříve než zmizí
v temných koutech
místnosti
ladem
téměř zapomněli žít
dlouho je nikdo neviděl
pro nákupy chodil kluk
z vedlejšího domu
dávali mu drobné
a přidali i pár sladkostí
s nikým nemluvili
nebylo ani s kým
cesty druhých
vedly jinudy
nebylo mnoho příležitostí
k setkání s někým
ze sousedů
ostatně – ani je
dlouho nikdo neviděl
týden dva
možná už několik měsíců
v rozvalinách domu
zapalovali ohně
a drobných ubývalo
bylo třeba osít pole
aby plevel
zavčasu vzešel
aby znovu začali žít
čas plyne jak líná řeka
déle než rok
díváme se k nebi
skrz mříže
a čas plyne
v našich kostech
jak líná řeka
naši strážci
omývají si tváře
je tak horko
a tesklivo
pod otevřeným nebem
nad rezavými mřížemi
opravdová noc
provoněná sny
padá na naše
otevřené oči
jak studená rosa
je omývá
a chladí
věříme času
je spravedlivý
přinese déšť
a líná řeka
smyje i naše stesky
mladá krev
zima odtáhla do hor
přišly první horké dny
a větve stromů
rozhořely se květy
před pár dny
ležel na nich
ještě sníh
a teď sluncem
tmavne jejich kůže
hoří květy
a zem otvírá
žíznivá ústa
vyšlehly plameny
a noc žhne
jak vysoká pec
hoří květy
tisíci barev jara
odlesky ohně
zapalují les
první domy
stojí v ohni
hoří květy
tisíci odstínů
barvy krve
iluzionista
vezme různá slova
taková která mají
v sobě
střípky světla
prach z cest
taková která nesou
v sobě
divoký vír
tance a zpěvu
vezme je
a zazpívá píseň
takovou kterou uslyšíme
i my
spící v náručí hor
takovou kterou spatříme
jakoby to byl
odraz našich tváří
v zaprášeném zrcadle
dáme mu
najíst a napít
uložíme ho
ke spánku
a slova necháme
shořet v našich srdcích
tvá vůle jít
jdeš
a neohlížíš se
zpátky
a za tebou
šelmy rychlým během
štvou bázlivé ovce
jdeš
ve stopách
tvých padlých druhů
ve stopách
jejich činů
pod prapory
krve a ohně
jdeš
řekou slz
s modlitbami
na rtech
a znamením
kříže
v sevřeném srdci
v temnotách
jdeš
a hovoříš
s anděly
neklid
je to už
tak dávno
že si ani nevzpomíná
na všechna ta světla
a vůně a zápachy
města
které opustil
možná už
navždy
obrací
zčernalý nůž
ze strany
na stranu
prohlíží si jej
se zájmem
jakoby to už
dávno byla součást
jeho těla
a vůně a zápachy
propalují mysl
a ta světla …
ne – nevzpomíná si
je to už
tak dávno
hra na pravdu
ve vichřici zavírala oči
zdálo se jí
že tak vítr
ztratí sílu
a nechávala oči zavřené
dokud skutečně
vichřice nezeslábla
a ona se mohla
volně nadechnout
děsila se okamžiků
kdy ztrácela
odvahu dýchat
vyprávěla mu o tom
zamyšleně ji pozoroval
bledý ve tváři
pak mlčky vstal
a bez rozloučení
odešel do bílé tmy
okenní tabulky sténaly
pod nápory větru
nebe zaplnily sněhové vločky
zběsile poletovaly kolem
a zuřivě narážely do oken
zavřela oči
výstraha
němý otisk
cizího těla
v čerstvě
napadlém sněhu
v předvečer
jara
zneklidňuje
jeho mysl
stoupá
po schodech
až k jeho příbytku
jako přízrak
klepe na dveře
němý otisk
a jeho lodě na moři
vlekou za sebou
prázdné sítě
a v cárech jeho šatů
přebývá mrazivý strach
němý otisk
rozpíjí se
v tajícím sněhu
první muž přístavu
otvírá prázdnou mušli
beze slov
opravdová cesta
skutečným krajem
mezi obilnými lány
a rozkvetlými loukami
pár let
po válce
oslepený sluncem
popálený prachem
mezi masovými hroby
a minovými poli
s očima otevřenýma
skutečným krajem
mezi domy
bez oken
a dveří
němý strachem
mezi ohořelými zdmi
a rezavými vraky aut
opravdová cesta
skutečným krajem
od začátku
do konce
bez dechu
beze slov
eroze
s hlavou plnou střepů
ve vzduchu plném
ostrých dýmů
choulí se
potí se
je ve tmě
diví se
chodí
s hlavou plnou střepů
rukama proti nebi
plnému ostrých dýmů
ve tmě
za zdí
tajným písmem polyká úzkost
pod prapory revoluce
tomu rozumí beze strachu
choulí se
a vítr vpadá
do kouře
trhá ho
v chuchvalcích
žene do údolí
ve tmě beze strachu
hlavu plnou střepů
strojník
odhalen zatčen
usvědčen uvězněn
dobrým slovem
ke skále z oceli
přikován
na jeho kovové ruce
prší už tři dny
déšť promáčí
jeho šaty
z listí
stáhnuté provazem
větrem orvané až na kůži
lepí se
k plechovému tělu a dešti
není konce sepnul
ruce k modlitbě
a slunce proměnilo se
v mokrý popel
odveden pozorován
přesvědčen zlomen
dobrým slovem
ve skálu z oceli
proměněn
svatý stroj
nad námi nebe
je vidět kousek hvězdného nebe nad námi
chybí pár tašek
tam kde granát včera večer vybuchl
stojíme nad hroby
a kříže lesknou se
v listopadovém dešti
bojujeme
a z povalených trámů sype se na nás prach
štípe v očích
plno je ho v kůži domy hoří
za hřbitovem
a nahoře po kopcích
zdálky duní děla
a kříže lesknou se
v matném dešti
bojujeme
a prach padá
na naše zbraně
odpoledne jsme
odpověděli na střelbu
pak odvezli raněné ležíme pod rozbitou střechou
a nad námi
je vidět
kousek nebe
lovec
vypráví
o vodě
plive
krev
a písek
úlomky zubů
loví
v hlubokých vodách
i v pramenech
řeky
uprostřed
samoty
mezi břehy
ze skla
a oceli
dere se
proti proudu
s ostrým nožem
pod hladinou
plyne
s řekou
mezi černými kmeny stromů
jediný
živý
zpěv pro tebe
odpustíš všem
které ráno potkáš
podáš ruku
každému z nich
podělíš se s nimi
o úsměv o cigaretu
pár dobrých slov
po kapsách
prázdné nábojnice
a střelný prach
za nehty
nebráníš se
ani pohledem
tohle je hudba
tvého života
stín na srdci
o kterém víš
že sílí
s každým výstřelem
všem ale dáváš možnost
najít si dobrý úkryt
zavčasu se skrýt
dodržuješ pravidla boje
stvořil jsi je
král je doma
díval se
za dělníky
kteří odcházeli
v malých skupinkách
z továrních hal
pomalu dokouřil
a vydal se
za posledními z nich
vzduch voněl
mandlemi a skořicí
a teplý vítr z jihu
smýval únavu
z očí a rukou
byl čas večeře
zastavil se
v malém bistru na rohu
polévka byla
horká a sytá
pomalu jí usrkával
z hliníkové lžíce
a skrz výlohu
pozoroval rušnou ulici
svět se před ním otevřel
a vložil korunu do jeho rukou
rozmoklé cesty
všechna pole i každou z cest
pokrývalo rezavé bláto
a mokrý popel
ještě hřmělo
a sem tam
spadla i nějaká kapka
bledá
a zlá
taková kapka
která vypaluje
do kůže krvavé znamení
ranka pak
dlouho mokvá
a strup
štípe a svědí
tu malou
jizvičku
nelze přehlédnout
připomíná se
každým pohledem
i nezkušeného oka
kdejakého kupčíka
který trmácí se
po všech těch rozmoklých cestách
šedá kůže
vydali se s večerem
do studených vln oceánu
oddávali se
vodním radovánkám
a skály
na pobřeží
pokrývaly se ledem
černá skaliska
bledla
a ztrácela se pod přívaly
sněhu
hra
je záhy omrzela
nad že voda až příliš
sdírala kůži
z jejich paží a nohou
oblékli se
a osvěženi
hrou a koupelí
se pomalu vraceli
do svých domovů
byla už skoro půlnoc
když jejich kůže
zešedla popelem spánku
proroci
pod studené hvězdy zavěsíme
naše krvavá srdce
a hvězdy
matně se zalesknou
posledním naším dechem
se jich dotkneme
než shoří v ranní rose
s prvními paprsky slunce
odevzdáme naše životy
starému převozníku
s lehkým povzdechem
postrčíme jeho loďku
do proudu kalné řeky
pohlédneme vzhůru
k blednoucím hvězdám
za posledním naším dechem
rozzáří se
lednové slunce
a ulice zaplní se lidmi
náš duch se bude
vznášet nad kalnou řekou
bude den
před nocí
poslední
chvála ohně
ministerstvo stavitelů pyramid
a ministerstvo domů otroků
hoří v zapadajícím slunci
a dým chutná sladce
i hořce zároveň
a plameny jsou vysoké
a silné
ulice sténají
se sirénami
hasičských vozů
v jedné táhlé melodii
a tráva před těmi domy
je mokrá
a udusaná
nesčetnými spěšnými kroky
vyděšených úředníků ve zbrklém úprku
až bude
po všem
vítr smete ohořelé dokumenty
na jednu hromadu
a ze žhavých uhlíků
vykřeše pár jisker
zapálí znovu
oheň
cizinec
rozhovořil se
rozkládal rukama
sahal do stínů
před a za námi
nebylo mu
vidět do tváře
možná se
i smál a plakal
mezi slovy
ale nic
k nám
z jeho smíchu a slz
nedolehlo
jen studená slova
třpytila se
ve vzduchu
možná přišel z města
asi tam žil
od narození
možná už dlouho
neviděl své blízké
ale jeho slova
o tom nevyprávěla
byla tam jen s námi
fortuna
oprášila staré knihy
setřela plíseň ze slov
a na okamžik spatřila
slunce a dům nad ním
jak propadá se do ohně
četla knihy
slovo za slovem
a bylo vidět její stopy
jak v čerstvě napadlém sněhu
odevšad vítr
a studené kapky
ze severu z propálené láhve
a kolejnice poleptané mrazem
klepaly na kola vlaků budily poutníky
ze spánku
jeden z nich
by jí snad chtěl ještě jednou vidět
třeba by i za ní zašel do knihovny
zná ho od vidění
ráno stejným vlakem
stejným vagonem
ale není si jistá
oprášila knihy
zapálila svíci strachu
řeč soumraku
a věř si
čemu chceš
a věř si
jak ty
věřit chceš
jdi za tím
věř tomu
až za hrob
i dál do dalších životů
tomu věř čemu věříš
a opakuj
svá svatá slova
a opakuj
ta slova
v každém okamžiku
tvého bytí
a opakuj
ta slova
i v horečné noci
procitnutí
a opakuj
ta slova
abys věděl
abys věřil
jejich jménem
bojoval snad ve všech zavšivených armádách
co prošly jeho utrápenou vlastí
málokdy povýšený málokdy zraněný
s kovovým odznáčkem v klopě
vracel se zas po čase domů
a bylo sychravé ráno
a jeho rodné město ani nedýchalo
pod příkrovem mlhy nasáklé dýmem
šel sám ten blázínek od sousedů
si jednou v létě špatně vypočítal krok
a byla tam mina
říkal že tam bude
a že půjde opatrně
od té doby ale přešlo už tolik neštěstí
že by na tohle ani nevzpomněl
až teď při cestě domů
se to nějak vrátilo
vzpříčilo v krku
ta mlha ale dusí myslil si
když otevíral vrata v průjezdu
a kovový odznáček blýskl se ve tmě
třeskl suše výstřel
a krvavé slunce
rozťalo jeho srdce vedví