jiný den – stejná noc
je to jehličí za nehty
divoký smrk cudná jedle
chladný modřín a žíznivá borovice
je to proud horké vody
je to předčasná lítost
a hluboká studna nevědomosti
rychlá slova
a taky skrývání se v ulicích měst
nové útěky a nové skutečnosti
nové dny
a stejné noci
stříbrný pohled do zrcadla vlastní duše
klopýtnutí na prašné cestě
očištění mysli… snad i to… v běhu času
ve zpěvu jarního tání sněhu
ve vytí vlčí smečky
vše splývá do jediného bodu
líná změť sladkých barev a hravých stínů
znovu jehličí za nehty
a cesta vzhůru cesta lesem bez pout a kruhů
pod očima
jiný den
stejná noc
další tepot neklidného srdce
za jazykem sůl
dlouhá únavná nekonečná je cesta
studená a plná plamenů a plamenných růží
loď pluje
zeď v parku
oprýskané ticho laviček
šelest korun stromů
líné zívání starců
pobíhání psů
a vřískot děcek
a ptačí zpěv
údery zvonů
ohnivá znamení
podivná stvoření
a chůze po mokrém písku
vlajková loď bezduchých tlachů a hloupých pověr
zvířený prach za splašeným vozem
ráno zbytky slunce
studená sprška odpoledne
setkání dnes večer
a zítra…
zítra dlouhá snídaně v nějaké kavárně
kdesi tam
za zdí
kosti z hostin obrů
den ve znamení havrana a sovy
den kohoutích zápasů
den utkaný z jemného hedvábí
den rtuti
kosti z hostin obrů
leží mu u nohou
mastné talíře
zbytky jídel
na stříbrných
a zlatých mísách
včerejší slova a tance
včerejší šaty a účesy
kamenné psy spatřil
honili se po nádvořích
tančili
sklepení plná lahodného vína
vzhůru letí
věže z pavučin
obrazy včerejší
kosti z hostin obrů
svírá pevně
srdce své příští v dlani
yv
šeří se pomalu
slova ztrácí se zraku v šedavé mlze
šeří se pomalu
slova ohýbají se ve stroji jak mladé stromy
ve vichru
znovu nalezené texty tančí na bledém papíře
cesta do skal
šplhá mezi ostrými kameny
směje se do propasti
šeří se pomalu
k mokré zemi padá chlad
orosená sklenice piva září
a chutné krmě plný je talíř
nocleh je poměrně levný
a postel zdá se být dobrá
zdrží se pár dnů
a odpočine si
než znovu se vydá na cestu
šeří se pomalu
a spánek zmáhá unavené tělo
šeří se pomalu
a hoří louče
stranou všeho ruchu
kraj posledních honáků dobytka
kraj posledních ohňů v měkkém dešti
kraj travou zarůstajících cest
kraj posledních básníků
urousaných rán zmoklých procházek posledními háji
dlouhých vlahých večerů a nocí beze hvězd beze snů
kraj posledních básníků zaprášených venkovských dvorů
dýchavičných kostelních zvonů
kraj posledních básníků
kteří z tohoto kraje prchají do otevřené náruče měst
blátivých ulic
a putyk ve starých čtvrtích
stranou všeho ruchu
kraj bez synů a dcer
kraj sdírající z každého kůži
kraj nemilosrdný a tvrdý ke všem
kraj severního větru
krajíce chleba a džbánu čerstvé vody
dlouhé svíce
světlo padá do tmy
listí do řeky
světlo padá do tmy
a hudba do uší…
ulice leskne se nedávným deštěm ožívá tlumeným hovorem
uspěchanou chůzí vážnými a pomalými kroky večerních procházek
vůní kaváren
cinkotem ostrovů
znovu ten prudký svist právě zapadajícího slunce
znovu strnulost hlasu
a pohybu
diváci stojí v uctivém odstupu
v kruhu kolem herce
drží v rukou svíce
horký vosk
stéká mu po kůži
tuhne
a svírá jej
kruh kolem herce
kruh kolem jejich těl
mezi listy drobné mince
jehly vbodávají se do mezer mezi mraky
drobný déšť hladí šedé střechy domů
v pohybech kořenů je neklid
mezi listy drobné mince leží
na zvadlé trávě v dešti lesknou se
hoří hodnotou
voní bohatstvím
a nízkým mrazem
v domech pod šedými střechami to duní
v jejich základech skrytá jsou tajná sklepení
ojedinělý záblesk tajemna dává tušit jejich bytí
na jižních svazích plane drátěné slunce
je jasné
stoupá přes síť
mezi listy drobné mince hoří
kořeny děkují nebesům
za vláhu v jejich očích
hrubé pytle šijí pláně záplat
do drobných mezer mezi těžkými mraky
vbodávají se bohaté jehly
groteska
studené průzračné prsty ženou se po povrchu věcí a lidí
tráví je oheň
jejich přirozené bledosti
oheň stejně tak bledý
a čirý
vedle kamenů vzhlíží vzhůru plameny
a cituje předešlé zachránce …
a šaškovská čepice slézá mu po rameni
na obnažené srdce
studené průzračné prsty ženou se po povrchu věcí a lidí
zapomínají na předešlá dobrodružství
na jiných planetách
bájného světa plamenů
a šaškovská čepice slézá mu po rameni
na obnažené srdce
na obnažené srdce
na zlatou duši
barvy
ach barvy
není času v oku vás zachytit …
je konec představení
běžte už domů
rezavý sníh
na jednom poli stejné klasy nevyrostou
na jednom stromě stejné plody nedozrají
na jednom voze stejní poutníci se nevezou
však v jednom kotli skončí
v jednom kotli
v jedné chutné krmi
pro pána osudu
v jednom kotli
od sebe k nerozeznání
stejně hluší
stejně slepí
sejdou se v jedné mastné kaši
a co nesní se dnes večer
zůstane k snídani
a vyhládlý nocí žaludek znovu zasytí
v rezavém sněhu po pás zapadlí
stojí na místě promrzlí
vítr šlehá je do tváří
a cuchá vlasy
žízeň
nejdříve v údolí byla nemoc
zvony odbíjely horečku
pak nemoc odešla
a telegrafní sloupy vzplanuly
hlasem dveří klíč lámal zámek
a očima novoročních oslav se opíjel
znal tu nemoc z údolí
ve zvonech poznal horečku
hlasem dveří klíč prolétl novou osadou
a očima návštěvníka z jiných světů stával se osudem
v každé návratu vichřicí
spatřil řetězy a drátěné ryby
byly klíčem k nemoci
planul horečkou
několik let poté
neznámá tvář znovu ožila
v nové osadě hořely telegrafní sloupy
a tajemné signály pluly zimním dnem
na místě činu
byly básně
zvolna loučila se s lidmi
žízeň
almužny slídilů
v každém kroku
v každém pohybu
v každém skrytém hnutí mysli
je cítit
slyšet
a vidět
cizí páry očí
zvědavě klíčovou dírkou
sledují dění v místnosti
neustále přešetřují
každý šelest
každý vzdech
každé slovo
a večer uléhají do rozvrzaných postelí
neklidně se v noci převalují
a sténají pod nápory půlnočních běsů
žízní po čisté jitřní rose
po nových dobrodružstvích
po nových dveřích
a po nových místnostech
odpoledne a pak navečer
do zvětralého piva padá tu
všechna moudrost našeho světa
vyhání ustrašené světlo
ze zaprášených koutů šedých pavučin
a váže jej provazem pochybností
k rozviklaným nohám stolů
pohledy přítomných bloudí po místnosti
tam dolů neodváží se nikdo podívat
hovor utichl sklenice stoupají vzhůru
pode dveřmi táhne
a výčepního pes chvěje se zimou
u stolu pod oknem ozývá se harmonika
čísi táhlý zpěv z těch míst se nese
ostatní se pomalu přidávají
provazy pochybností praskají
a světlo divoce křepčí na stolech
že je to krásná víla
každý vidí
že je to zázrak
každý vidí
a výčepního pes
táhle vyje
práh vědomí
několik schodů zůstalo opuštěno
rušné tržiště v úžasu oněmělo
cihlové domy za křivým kopcem
se rozkývaly
v bezprostředním okolí
byl hluboký den
přesto zůstaly brány zavřené
na pohraničních kamenech byly napsány odpovědi
sousedé je trpělivě četli
a přepisovali do úhledných řad slov a odmlk
kouřili dýmky
mlčky pracovali
nic nebylo nemožné
budoucnost se snášela z nebes
jak bílý sníh padala na ramena chodců
v dlouhých řetězech pokrývala zemi
rozrývala ornici
úžasné dobrodružství
pokývnutí hlavy
a výdech vědomí
už v hluboké noci
ulice je tmavá a chladná
z chodníku stoupá vlhkost
je cítit starými šaty
a plísní
je plná tajemných signálů
vystupují s lidmi z nočních tramvají
a pomalu mizí v kanálech
visí tyhle nevyřčené věty
jako šedý dým nad barem
hustou černou tmou tam venku
projíždí noční vlaky
a vráží do hvězd
v nestřežené chvíli
je možné je zahlédnout
jak zraněné potácí se ulicemi
a hledají zoufale místo
kde by mohly hlavu složit
kdo jen tak se nahoru podívá
řekne si možná
že pár jich ubylo
a zbytek nakřivo visí
ale tady v baru každý ví
že tam venku
hvězdy leží na kolejích
co skrývá se
co skrývá se v posledním paprsku vycházejícího slunce
co vře divoce po věky navršenými ledy severských písní
a hryže
a hryže
od dlouhé bílé mlhy k jasnému dni plného slunce
od rozkošné a sladké písně k hořkým a tapným koncům
však co
neupotřebí-li se toho dnes
jindy to přijde vhod
osvěžující koupel ve svátečních šatech
bohatá večeře o několika chodech
a pak krátká procházka pod rozkvetlými stromy
dnes je jaro
a zdá se
že i zítra bude
nečekal sice příchod jeho nikdo z přítomných
však kdo zlobil by se
že tak drze vetřelo se mezi ně
však kdo zlobil se
že zas brzy padat bude těžký sníh
ikona
a zastav se tady
zastav se
v tichém úžasu
skloň hlavu
skloň srdce
a poklekni v tichém úžasu
vzlétni…
na pobledlém obzoru hoří oblaka
prach a trhliny v nebesích
apokalyptický řečník jablečných mšic
rozum tady poklekne
a v tichém úžasu rozlomí kořeny mysli
jak jen lahodně kvílí trestanci v podzemních kobkách
daleko od hřejivých paprsků dobrotivého slunce
k vlhkým zdem cel připoutáni
o plesnivém chlebě a smrduté vodě
prach a trhliny v nebesích
a v tichém úžasu rozum poklekne
poklekne a snad i zešílí v objetí pravé krásy ducha hniloby
k vlhké zdi připoutá se a výt bude ve věčném strachu
na nohou
je celé město
a davy ženou se do ulic
na nohou… a již nikdy neusne
trh s dobytkem
kolik jen peněz dá člověk za zradu
kolik jen slov vyplýtvá
na pomluvy a klepy
kolik jen psů sežere v závisti
kolika kostmi se on dáví
v úzkosti ze stínu svého
tak praví muž s brunátnou tváří
padni jen padni
přikrej tělo hrůzou strnulé
praporem vůdce svého
padni jen padni
vzdychej až do kuropění
tak pravila zas žena s šedýma očima
a třebas směj se zrcadlům
a třebas střílej do lidí
však se jednou vrátíš
však jednou zas
k zemi se skloníš
špitla myš a ztratila se pod postelí
ve vzduchu je cítit saze a sůl
ostrý mrazivý vzduch
vhání horkou krev do tváří
blednou pevně sevřené rty
i konečky zkřehlých prstů
divocí koně běží zamrzlou plání
běží a kopyty ze země rvou zmrzlé drny
stopy předešlých nezřetelné už jsou
a v nejbližších staveních rozsvěcí se první světla
v husté vánici
co vpadá do kraje
sotvakdo tuší
až hrozivou blízkost černých kmenů plovoucích v řece
mezi jak žula pevnými krami
jak nůž ostrými
sotvakdo tuší
jaký osud čeká spící havrany
pod sněhem na zmrzlých haluzích
kroutících se jak hadi
sotvakdo stojí ve vánici
a zpytuje svědomí
fronta
oheň pomalu dohořívá
tmavá noc
si k nim přisedá
a tichý chlad
oheň dohořel
všichni už dávno spí
jen hlídka bdí na stráži
mlha klesá do údolí
první kohout kokrhá
oheň dohořel
a tichý chlad
vtírá se pod přikrývky
zahání spánek
a budí znavené muže
rudě plane obzor
a bílé jsou stopy dechu
oheň dohořel
ranní rozbřesk
studenou rosu
na ohniště přikládá
chladný stín plouží se ztichlými ulicemi
otevřeným oknem vplouvají do pokoje
útržky slov
klapot střevíců
cinkot sklenic
dole z lokálu
vlahá vůně večera tabákový dým sedma a křížové eso
kdesi v hloubi města
rozkvétá strom
a zavírají se okna
pokojů zmocňuje se šero
a chladný stín
plouží se ztichlými ulicemi
jak zmoklý pes
sotva ocasem zavrtí
a děsí ho každý zvuk
i chrastění vlastního řetězu
sedma a křížové eso
schlíplé uši
smutné oči
půlnoc je nedaleko
eden
černá a zlatá na kůži silného hada
v očích šelmy
v letu orla
jeden pád
stačí k tomu
aby vše rázem
se změnilo
koleje
a domy z ocele
tiché kroky
koleje
a domy ze skla
černá a zlatá v srdci silného hada
v korunách stromů
v hlubinách oceánů
…docela malý pád
ocel
sklo
stroje
a koleje
sežehlá sluncem tráva lísá se k nohám tančících jeřabin
a šílené větve modřínů sklánějí se v divokém ryku
k prochladlým kořenům
na konci léta…
hořká lenost
to věčné nicnedělání
to věčné za pecí dřepění
to věčné zívání
a lapání vší
a blech
pomalu utloukající čas
a vous
a vlas
rychle prodlužující
po západu slunce
stejně jako v ranním rozbřesku
a když dveře náhodou otevřou se
a dovnitř kdosi vhodí hrst čerstvých zpráv
a když ze sklepů vyjdou omylem vzbuzení duchové
a každému koho potkají odvyprávějí svůj příběh
k sladkému spánku uloží se pak nachové můry
do zelených korun stromů čekání
stromů
které nerostou z kořenů
stromů
kterých svět podivnější je než sen
pilného zapisovatele času běhu
šera
chrám zlatý a stříbrný bílý chrám
tohle místo ještě neznáš
neboj se
je horká stále hlaveň brokovnice
horká a kameny
kameny jsou jak vroucí voda
jasmín vprostřed močálu
neboj se
je to stejné
jako tahleta rychlá pavučina
neboj se
tajemství je chladné
chrám zlatý a stříbrný bílý chrám
daleko pod rozpjatými křídly sovy
na cestě
k lesům na severozápadě
neboj se
poznáš
ještě tohle místo
neboj se
spatříš ještě červenku v ranním slunci
noc na strážní věži
dole příliv
a v mrazivém větru tahle slova
chrám zlatý a stříbrný…
moře ve vlasech
v dlouhé řadě oken otevírá se brána času
zlatě žhne do hvězdné noci zve ke slávě
čarou znamená své žáky
a je nablízku
za dlouhou řadou oken přišli kupci
se slzami v dlaních nabízeli své zboží
zlatě žhnuli volali kolemjdoucí jménem
ve stopách přicházeli k jezeru
zde vyrostlo město
v hvězdné noci zrodily se ulice náměstí
nová řeka se zbraní v ruce prošla horami
na slavnost oděla se do světla
žhnula mezi kameny
hovořila jejich jazyky
znala písmo uzlů
stopy kupců
jezero je neklidné
ohrada těsná
slané vlasy vlají v čarovném větru
oči žhnou
zpět cesta nevede
město leží v rozvalinách
z bezedných lamp
vyplouvá slaná loď
římsa z cukru
v základech této budovy
jsou ukryty drahé kovy
v každém otevřeném okně
je zakleta lež
dny jsou sečteny
přijdou lidé s helmami
a vyroste tady jiný dům
okna budou otevřená
jen v noci
místo dveří
stát bude stráž
se zlatými chocholy
vzorně v pozoru
střežit bude klid
vlastně ten nový dům
se příliš nezmění
v základech stejné kovy
stejně zakletá okna
z kohoutků kape
rezavá voda
ta záře se mění
není již dechu nazbyt
nákupní vozíky jsou plné dobrého zboží …
ta záře
se mění
v kovových zahradách je plno snových světel a záhadných hostů
na dlouhých vozech přijíždějí další a další slavné tváře
dole ve městě
je smutný klid
byl by nerozum ve sklepeních se skrývat
lepší bude zde si života užívat
krásných omamných okamžiků štěstí
vprostřed kovových zahrad zažehnutých
dole ve město
je zrcadlo rozbité
byl by nerozum něčeho litovat
neochutnat něco z lesklých jídel a nápojů
jež jsou pro tu příležitost na stolech přichystány
neoddat se skleněnému tanci
a blyštivému hovoru
je třeba srdce andělů pro naprostý klid
ta záře
se mění
hledí hráze k polovičnímu nebi
ve výškách létají barevní ptáci
dole teče voda černá
na hranicích stojí hráze
hledí k polovičnímu nebi
na vrcholu děje
lesknou se stíny velehor
ve stromech zavírají se květy
měsíc ztrácí se v novu
snad blýská se na časy
je ve vzduchu cítit oheň
na hranicích stojí hráze
hledí vzhůru do polovičních mraků
na vrcholu děje
hlavní hrdina se ztrácí
na dlouhých provazech vedou dobytek
loutna a kámen je doprovází
šedý písek šustí pod nohama
kape voda ze šosů
na hranicích stojí hráze
oči nemají
zlaté plody divokých stromů
mnoho let uplynulo
mnoho židlí ztratilo se
v temném podzemí
a několik nových domů na předměstí
zbortilo se za dlouhých dešťů
ani chlad
ani teplo
na útěku v červených čepicích
ve skrýši pak bez špičatých bot
a bez pevných obojků
sladké nápoje
sladká jídla
neotevřené dveře kolem kaluží bludný kruh a na střechách
slaná mořská voda
nic z toho
nezůstalo v obrazech zachyceno
nic z toho
nezůstalo na svém místě
dolů spadlo
dolů mezi zlaté plody divokých stromů
vidět a mizet pak v propastech kávových sedlin
a vítr se obrátil v rudý prach
páchnoucí slunce nočních barů přešlo ulici
zastavilo se na rohu… na chvíli
na kus řeči
další večer
ve městě
…na chvíli
džbán plný sladké hořkosti
nohy… nohy měla jak víla
jak víla … to přísahal
dvojitou
a rychle… rychle sem
noc ještě nezestárla
mladá už sice není …
ale má ještě dost síly
nepůjde se spát
to přísahal
nohy jak víla
tak co s ní bude
nebaví ho tak dlouho čekat
vidět hady
vidět hroby
vidět knihu
…mizet pak v propastech kávových sedlin
wolframa
plynulá tekutá směs bylin a koření
a tuhnoucí před zraky věčnosti láva
smolou lesknoucí se nerosty
jména měst
jména herců
a jméno vlka
vodnaté listy nezřetelných rostlin vhodných k obživě
náhlá tichá hudba doznívající v chodbách paláce šelem
neobvyklý poměr světla a stínu
jména vymezených možností
jména dokonalých průprav k tanci
a jméno krále
běžná strava rozpustných solí v případě otravy měsícem
neustálé vyprávění přizvaných k lůžku nemocného lékařů
továrny na zpracování snů
zdůrazněné výpovědi svědků
a pak jméno vlka
jméno vladaře
a klíč
těžce tavitelný kov
rychlořezná ocel
mihnutí oka
asfaltová duše
dům od domu
nahlíží zvědavě do žhnoucích oken
studuje ty podivné mapy lidských osudů
se zatajeným dechem naslouchá nevyslyšeným přáním
nikdy nevyřčeným touhám
dům od domu
kroky tichými a prsty lnoucími k hrubým omítkám
v rozpůleném úsměvu leží sladká ryba
černá perla brzkého soumraku
směje se divoce
a padá do záhonů
růží
veřejné pohoršení
omluvná gesta
zdravice oblakům
a zahnívajícím zátokám
koně se po ní ohlížejí
od domu k domu jde
a prsten s tygřím okem
cestu jí ukazuje
uprostřed toho kraje
sužoval je mráz
a trápila vedra
vítr měnil se tam ve vichřici
a déšť v šílený tanec lijáku
prokleté místo
říkali tomu kraji
ale neodcházeli z těch míst
zůstávali ve svých chatrných příbytcích
ale neodcházeli z těch míst
stále žili v tom kraji
prokletý
říkali
sužoval je mráz
a trápila vedra
vítr měnil se tam ve vichřici
a déšť v šílený tanec lijáku
prokleté místo
říkali o tom kraji
prokleté
ale zůstávali
bez minulosti
a přítomnosti
bez budoucnosti
tam zůstávali
prameny
roztomilá komedie plná drobných omylů
zadrhnutí se v jinak celkem plynulé řeči
prázdných občas gest
a nenaplněná melancholie
svátečních hřibů
a otevřenž¨ých knih
diamantových terčů
a skleněných svící
ulovených za Měsíce úplňku
opačných navzájem se míjejících pohlegů
dlouhého trpělivého vysvětlování
dýmu starých obrazů
a stále se opakujících náhod
polapených nesmlouvavými strážci psince
dobrá rada a ruka co znamení dává
že tudy pravá vede cesta
zapomene se hned tahle dobrá rada tenhle dobrý směr
na příštím rozcestí
kdy jednolitá do té chvíle řeka cesty
rozběhne se zpátky k různým svým pramenům
kdy vzteklý pes
dožene plachý svůj stín
ráno prvého dne
jezdci na černých koních volnosti
ztráty a postupy
nebeský oheň
a tam dole
ztracený
ve víře
jezdec…
slova a odmlky slova
zaříkávači slov
…otroci času
uvěřil
a prolétl skrz ně
jezdec víry
jezdec naděje
zaříkávač slov
…otroci času
uvěřil a prolétl skrz ně
skrz ty černé koně volnosti
šaman z šestnácté ulice
slova a odmlky slova
slunce sežehlo jim tváře
a déšť smyl oči
je ráno prvého dne …
brod
nová drzá čela zhostila se úkolu
jemně ze scény stařičkého vladaře odvézt
a troufalé činy mladíků
k bohatým stolům jsou zvány
v časech
kdy hostiny každý den
a v každém městě
se za každých okolností konají
ať lije prudce
či pálí slunce zběsile
v časech
kdy vše původní svůj význam rychle ztrácí
a zastírá se slanou mlhou
nových
vlastně jen zdánlivě nových
významů
za jinotaje přestrojených
za předstírané opilství
mladické odvahy
a prostořekosti
někde blízko
do achátového jezera noří se rubínové slunce
stříbrné hvězdy zapřahá Luna do svého bílého kočáru
rozplývá se v antracitu noci poslední zlatý střípek
dne…
každý domů pospíchá
každý vidí se už
v teple za kamny
u prostřeného stolu
každý den
končí stejně
a přeci pokaždé jinak
smetí zametené nastokrát stejně
vždy jinak rozletí se
když vysype se do koše
chvála neslyšená
slepý květ
a putování za zázraky
které nekončí
opuštěný ostrov
někde blízko
čtené pozpátku
uvnitř noc venku den
sám se sebou ohrožen
uvnitř ano venku ne
stržen proudem
zpátky k pramenům pluje
na dlouhé cestě opuštěn
v návratu znovu sám
už dříve neproměněn
očitý svědek
budoucích událostí
co vše zapomněl
k hluboké radosti popohnán
sladkými slzami očištěn
žádné květy dnes večer
a žádná vůně nad okny
žádná kouzla žádná slova krajíc tmy a kůrka světla jen
vlahý vítr
za dveřmi osamocen
za dveřmi
a za slovy
se zlatými křídly
na každém jeho kroku
vidět je strašná únava
trochu sluncem sežehlý
se špínou za nehty
s blátem ve vlasech
celý z kamene
se tu chvěje
jak ptačí mládě
v jarním sněhu
nabírá ho do dlaní
a otírá jím svou tvář
zuby trnou
když pije vodu z potoka
trnité větve chytají ho za kabát
a kameny uhýbají pod bosýma nohama
led pod ním láme se
než na druhý přejde břeh
únava znovu ho dostihne
na hřbet se mu položí
a hlavu k zemi skloní
ohlédne se
a pak vzlétne i s ní
další ostrovy
zlatá sláma na podlaze
kruhy psů a vína
list písařům
dlouhé čekání na dobré zprávy
otázka
a za ní další
uvnitř klenotu je skrýš
skrýš jezerních hadů dlouhých jmen
oddaných očí sluhů
co nikdy nespatřily ani střevíce pána
a večer vzplanuly další požáry
a dým skrývá staré dluhy
na bílém nebi bílá hvězda
zve k prostřenému stolu
na bílé stěny místnosti
lepí se bílé stíny
jezerní hadi požírají dlouhá jmény
neklid střída ticho v chrámech
a z bílých moří vystupují
další ostrovy
quadragena
na žhavém ještě obzoru plane veliké město bez kapky vody spí
v těžkém víně z měděného prachu srdce se utopilo ve vidinách
horký hlas náhle vychladl znovu nalezený slunce paprsků syn
stěny domu se zhroutily…
neuvěřitelná znamení budoucích časů nové příchází pokolení
hlučné ozvěny minulých už dějů mocná vyprávění starců
padají tu neslyšně do písku do náruče věčné žízně a hladu
samota stejná zůstala samota je silnější než kdy předtím
horký hlas náhle vychladl divné proroctví je naplněno
do písku domy se propadly plameny divoké navždy je pohltily
na žhavém ještě obzoru vstává nové město snadná to kořist
hladem a žízní trápené šíleným snem zmámené město měst
z plamenů se zrodilo v žilách koluje mu pravá krev
žije osudu navzdory
brány své si hlídá
nedává poušti naději
v odrazu plochých skel
halí se do temného stínu
v prudkém slunečním žáru
podobá se ohořelému vraku
žije osudu navzdory
plane…
xenon xenon
jednou si zas pro ten dar přijde
zabuší dlaněmi na dubnové dveře
bude se podobat mlze
bude čekat před domem
stromy v parku pomalu ožívají
mezi lavičkami prohání se vlahý vítr
hlídač spí
a plechová čepice svezla se mu na stranu
bledé slunce nejistě vyhlíží zpoza mraků
a dešťové kapky padají do mladé trávy
bude se podobat mlze
bude čekat před domem
v malém altánku na konci parku
pod rozvrzanou podlahou
ukrytá je kovová truhla
a v ní dobrá zbraň
bude se podobat mlze
bude čekat před domem
zabuší dlaněmi na dubnové dveře
už brzy přijde si pro ten dar
film
netopýři rozevřeli svá křídla
a ve skříních začaly se hýbat
všechny neživé věci
všechny dopisy
a všechny dlouhé cesty
z třpytu měst
na zasněžené samoty
a pak zas rychle zpátky
do útulného tepla
krčem a zájezdních hostinců
dolů snáší se šedý popel
a hedvábná křídla můr
a chladná zlatá lampa
zběsile prská černé světlo
do všech temných koutů
a lehounce přilévá vonný olej do ohně
drtí podpatky uschlé květy pouští
a usmívá se v dlaních
vklouzává dovnitř pode dveřmi mokrý sníh
a tiskne ruce plameni
let ptáka v mlze
je po létu
lidé stojí na nástupištích
a čekají na vlaky
a autobusy
co odvezou je pryč
z těch míst
rychle pryč
dlouhou dobu čekání
krátí si zpěvem
a hraním karet
zíváním
daleko ještě jsou
vlaky
a autobusy
co je rychle
odvezou pryč
druhého dne jedou domů
spousta kufrů a nedospělých dcer a synů a domácích mazlíčků
unavená těla
je po létu
jizvy
jsou klikaté
a hluboké
rudé
a bolavé
cesty
a útěky
z lesů…